Přemýšlela jsem nad minulým příspěvkem, zda jsem volila ta správná slova. Ještě v noci mi přišel mail, který mé pochybnosti rozptýlil. Byl od mého milovaného, dlouholetého přítele. Mám toho človíčka ráda, připomíná mi mého tatínka - dobrosrdečný, přímý, pracovitý, zručný, obětavý...Známe se od dětství, a tak o sobě ledacos víme, ale, co mi prozradil v mailu, mi bylo dosud utajeno. Bydlí mimo Prahu a les má na dosah, do tohoto lesa chodí na procházky se svým psem. A pokaždé z lesa přináší plný pytel plastů všeho druhu, který pak odnáší do žlutého kontejneru. Jak píše: “Ani netušíš, jak rychle je ten pytel nacpaný k prasknutí. Onehdy jsem potkal svého, o dost mladšího, souseda a ten koukal, že z lesa nenesu houby, ale plasty! Nicméně se podělil, že dělá totéž, takže jsem byl rád, že v tom nejsem sám a určitě je nás víc. ”
To je opravdu potěšitelné, ale je to onen venkov, kde má každý své územíčko a o to se stará a jak vidno, zahrnují do svého území místní obyvatelé i kousek lesa, který určitě není jejich (komu asi patří?).
Napsal mi také, že v jejich obci žije jedna starší paní, která, jak jsem z toho vyrozuměla, bydlí u stanice autobusu. Již dlouhou řadu let tuto stanici uklízí od různých nepořádků (stanice asi také není její, komu asi patří?). A co si budeme povídat, nejedná se pouze o papírky...Tu a tam si zde někdo pořádně uleví, jak to jen popsat? Lehce, těžce i vrchem, asi tak nějak by se ten “nepořádek” dal charakterizovat. Zpočátku to bylo tak, píše přítel, že jen to uklidila, druhý den už tam byl další “nášup”. Ale tato statečná paní vytrvala se slovy, že ti, co to dělají, jsou hovádka. A čas plynul. Nyní se přeci jen, dle slov mého přítele, situace začíná měnit a i ostatní si více hledí toho, co je před jejich vrátky. V hlavě se mi odehrála filmová scéna jako ze starých českých komedií typu Bartáčkovi vs. Novákovi. Soused Kadrnožka kouká zpoza záclony ven a komentuje: “Hele, stará Vomáčková už zase zametá stanici, haha!”. Tak to jde dál a dál a jednoho dne se přihodí něco zvláštního. Pan Kadrnožka stojí se smetákem a s hráběmi před svým domem a hrabe a zametá...a není sám. Copak se to stalo? Někdy to trvá, než to ti ostatní pochopí, že je to a bude takové, jaké si to udělají (uděláme). Nikdo jiný to neudělá (alespoň ne tak často, jako to můžeme udělat my, zde (=kdekoliv) bydlící, protože nám na tom začne záležet). To si ovšem musíme uvědomit.
Takže té staré dámě, co se nebála, nestyděla, nebylo jí to na obtíž, že dělala práci za někoho jiného a uklízela po někom jiném, patří velký dík, vděk a přímo Zlatá medaile za vytrvalost, protože byla příkladem pro ostatní (včetně pana Kadrnožky :-)).
I u nás na sídlišti se konají takové jarní úklidové akce. Takové novodobé “Akce Z” (už ani nevím, proč zrovna Z). Akce Z však byly akce masové a každý ví, z jakých důvodů. Dnes jde o dobrovolnost, proto se u nás na tak velké sídliště sejde jen pár jedinců. A tak nějak se (mi) to zdá, jako kapka v moři (i když i ta je důležitá). A určitě nemám v úmyslu nijak tuto snahu shazovat. Je-li to ku prospěchu a ozdravění prostředí, je to dobré.
Napadá mě ale, že snad by opravdu stačilo, abychom si od této chvíle každý z nás byl vědom toho, co (u)děláme. Jsme, býváme roztěkaní, jsme zvyklí dělat více věcí najednou - jdu se psem, vyřizuji při tom hovor (ne vždy si všímám, kde můj pes dělá potřebu), mám chuť na sušenku, potřebuji nést tašky, není tu koš a přeci obal neponesu domů?, jdu s kamarádem, povídám si, kouřím a nedopalek zašlápnu uprostřed chodníku, přestanu vnímat, co se s ním děje dál...a tak podobně. Doba je prostě taková. A je taková? A kdo jí dělá “takovou”? Myslím, že bychom se mohli učit dělat věci vědomě, soustředit se. To by totiž přineslo zpomalení a zpomalení by nám dovolilo vnímat věci jinak, lépe, pečlivěji. I já se učím, i já se neustále zastavuji ve svých myšlenkách a přemýšlím, co právě dělám. Přeci! také jsme se naučili, že z okénka auta se nic nevyhazuje. Ano, je to jaksi dáno předpisy a ty většina z nás dodržuje. Takže, kdyby si každý z nás udělal svůj vlastní předpis, který se bude týkat nejen pořádku doma ve skříni, ale i na chodbě domu, ve kterém bydlíme a před naším domem, v naší ulici, městě, zemi, na Zemi - Nebylo by nám všem tak nějak “hezčejc”?
Nedávno jsem narazila na tuto myšlenku: “Znečišťujeme-li svůj vnitřní prostor, znečišťujeme zároveň i Zemi.” Znečištěný vnitřní prostor je v této větě vyjádřením našeho zaneseného, věčně roztěkaného, nesoustředěného myšlení. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud si budeme uvědomovat, budeme vědomi toho, co děláme, budeme žít v lepším, čistším (i energeticky) prostředí. A zcela záměrně píši budeme, ne, že můžeme, protože není čas na nějaké přešlapování a zkoušení, další pokusy, čas běží a my žijeme tady a teď!
(Ten, kdo poznává tuto větu, předpokládám, věřím, že ví, že zde na tomto místě nebyla zneužita a pochopil, proč je zde.)
Hmm, hmm, ale jak to nacvičit? to být si vědom? Prostě se zastavte a zkuste třeba:
 |
| ...pozorovat východ slunce, třeba i na sídlišti... |
 |
| ...pozorovat "nakreslené" čáry od letadel až se rozpustí nebo poslouchat ptáky, co bydlí ve stromech... |
 |
| ...pozorovat mraky, hledat tvary, barvy, písmenka, postavy, zvířátka, mozek už ví, jak na to :-)... |
 |
| ...pozorovat oheň, ve kterém necháte shořet vaše dnešní i včerejší chmury... |
 |
...pozorovat barevný západ...
|
Pozorujte cokoliv...
Utište, prozatím, alespoň na chvíli, své myšlenky a prociťte si ty chvíle a prodlužujte je, užívejte si je.
Na to, že dnes nebo zítra vyjde a zajde slunce, že prší nebo padá sníh, nemusíte čekat až vám to řeknou v předpovědi počasí, na to můžete přijít i sami!
A do té doby, než budeme všichni uvědomělí a než bude všude čisto, projevujme vděčnost těm, kteří (které) po nás uklízí, protože bez nich...by....i když...možná, že bychom byli potom vědomí mnohem dříve. Zatím ale buďme vděční, že takoví lidé tu jsou, uvědomme si jejich přítomnost a
"Naciťte si to!"
Huráá! Ve vedlejší ulici jsem objevila kontejner na kov!
Užitečný odkaz
