(Dnes tady nejspíš “zazní” výrazy, které já používám, protože to tak cítím, ale ne všichni je přijímají, ačkoliv mluvíme o tom samém, pouze jinými slovy...)
Takže, co se špinavýma nohama?
Hmmm,... musím se dlouze zamyslet… napadá mě!: a co si je umýt? :-)
To je samozřejmě nadsázka. Jak jsem psala někde minule, je to jako, když přijdete domů a umyjete si ruce. Je jasné, že nohy mají po takovém bosém tréninku poněkud hrubší povrch, asi jako mozoly na ruce (kdo pracuje manuálně, chápe), takže utírat si je do sněhobílého ručníku je poněkud nepraktické. Já jsem to z běžného mytí vyřadila a mám na utírání nohou ručník tmavších barev.
Setkávám se s různými reakcemi. Od dospěláků například: “Jé, pani, kde ste nechala boty?” nebo, “Jé, to je dobrý nápad!”. To potom s úsměvem reaguji: “No a víte kolik uspoříte za boty?” nebo pán se zadíval a pronesl: “To jste teda vodvaz.” Jen mávnu rukou a směju se. Ale nejlegračnější jsou děti, těm to nějak nejde na rozum. Zachytím jejich pohled a pak vidím takové to spiklanecké naklonění k mamince a větu: “Mami, ta paní neměla boty.” To pak je uhnaná maminka s nákupními taškami vytržena ze svých myšlenek, co že má dnes ještě stihnout a reaguje: “Kde? Co? Ale, prosim tě!” Mám jeden hezký zážitek právě s dětskou pozorovatelkou. Stála jsem na autobusové zastávce a vedle poskakovala malá holčička, žvýkajíc při tom rohlík. Doskákala až ke mě a ačkoliv jsem měla dlouhé, široké kalhoty, zbystřila a ohnula se do strany, aby se podívala lépe, jestli je to fakt fakt, že jsem bez bot. Tak jsem vzala kalhoty a nadzvihla je, abych to potvrdila. Holčička jukla na nohy, pak na mě, spokojená s výsledkem, odskákala zpět k mamince. Vedle na lavičce seděla paní, která celou situaci sledovala a když jsem se na ní podívala, začaly jsme se smát. Moc prima zážitek. Ukazuje, jak děti, když jim řekneme pravdu, přijmou ji, pokývají hlavou a nedělají žádné závěry, nehodnotí, prostě to přijmou jako fakt a dál se tím nezatěžují. Následováníhodný přístup, co myslíte? Zážitků není mnoho, i pro mne je to nové, proto to zde uvádím, že s bosou nohou může být i veselo :-)
Nejběžnější reakcí je: “...a to fakt chodíš i tady, v té špíně? A nebojíš se, že si něco vrazíš do nohy?”
Při jednom posezení "zdravého jádra kolektivu" s mými bývalými spolužáky, padla tatáž otázka a odpovědí bylo souhlasné: "Kdybychom chodili bosi všichni..." Jistě, že to není možné, to by nebyl svobodný svět!
Jsem u toho, vážení. Když jsem poprvé vyšla, začala jsem si uvědomovat nejen ono jakési projení, ale především tu opravdu velkou špínu, téměř všude. Je to tady ve městě. Na venkově jsem se s tím v takovém množství nesetkala. Tam má každý "svoje území" a snaží se o něj pěčovat a udržovat v pořádku, v čistotě. Tady v Praze to nějak není vidět. A to buďme rádi, že nežijeme třeba v Itálii, kde lidé přeskakují odpadkové pytle, které se nevešly do popelnic, neboť nejsou uklízecí pracovní síly, či z jiných důvodů.
Velmi záhy jsem si to uvědomila, tedy vyskočila mi v hlavě myšlenka: Ale, děvče, tohle je realita! TOHLE JE REALITA!! To, jakým způsobem se chováme ke svému prostředí, k Matce Zemi, jak si po ní chodíme odděleni ve svých svršcích a dáváme na odiv své postavení, hodnotíme se podle toho, aniž si uvědomujeme, že je to ONA - Země, která nás živí, aniž si uvědomujeme, že potraviny v obchodě pochází právě, lyricky řečeno, z jejího lůna, ona, která nám poskytuje prostor (abychom ji pořádně zabetonovali), klidné útočiště například při procházkách, jak ji ignorujeme a pokud ji takto znečišťujeme, dáváme na vědomí své pohrdání. Naše Země je poplivaná, politá bůhví čím, plná papírků, nedopalků, válejících se igelitových sáčků, prázdných kelímků a plastových lahví, střepů, odpadků všeho druhu. Tohle všechno jsem si pořádně neuvědomovala ani já, do té doby, než jsem se dostala do jejího přímého kontaktu. Souhlasím s jednou mojí známou, maminkou dvou krásných, šikovných kluků Máti a Vilíka, že tohle určitě není nic pro malé děti. Napadá mě otázka: A proč? A přitom ( To je již vědecky dokázáno a o tom někdy příště) Země je obrovská bojovnice, bojujíc o “svá práva” svým vlastním způsobem. Hm, zní to hodně fanaticky? Možná...Ale, byla jsem vychovaná tak, že by mě ani ve snu nenapadlo odhodit na zem papírek, vysypat odpadky z okna! (ano i s takovými případy jsem se za svůj život setkala), vysypat přeplněný popelník na parkovišti...atd.
Vážení, je to zodpovědnost každého jednoho z nás, přestat dělat, že se mě to netýká. Vždyť tu všichni žijeme, dýcháme, prožíváme, chodíme na jednom malém, omezeném prostoru (z hlediska velikosti vesmíru kolem to platí jednoznačně). VŠICHNI! Buďme tedy zodpovědní nejen ke své osobě, našim blízkým, ale k tomu, co je za našimi dveřmi nebo okny. Ono totiž, všechno je na téhle planetce propojené a vše souvisí se vším. Už jen, když se rozhodnete udělat několik kroků navíc směrem ke koši, uděláte pro sebe a pro nás dohromady obrovský kus práce. KAŽDÝ Z NÁS.
Tohle si opravdu, ale opravdu “Naciťte!”
Já jsem tuto skutečnost přijala a jsem s tím srozumněna, že je to zatím tak, jak to je a proto naboso pokračuji.
A abych nekončila jaksi někde jinde, přikládám několik ilustračních fotografií:
A ty nohy, myslím ta chodidla - není to tak hrozné, co? Kdy jste se naposledy dívali na svá chodidla? :-D Musím konstatovat, že po té, co jsem vyběhla do světa naboso, se mají moje nohy mnohem mnohem lépe a voňavěji :-)
Tak ještě jednou: “Naciťte si to!” (nejlépe všechno)
Užitečný odkaz
Takže, co se špinavýma nohama?
Hmmm,... musím se dlouze zamyslet… napadá mě!: a co si je umýt? :-)
To je samozřejmě nadsázka. Jak jsem psala někde minule, je to jako, když přijdete domů a umyjete si ruce. Je jasné, že nohy mají po takovém bosém tréninku poněkud hrubší povrch, asi jako mozoly na ruce (kdo pracuje manuálně, chápe), takže utírat si je do sněhobílého ručníku je poněkud nepraktické. Já jsem to z běžného mytí vyřadila a mám na utírání nohou ručník tmavších barev.
Setkávám se s různými reakcemi. Od dospěláků například: “Jé, pani, kde ste nechala boty?” nebo, “Jé, to je dobrý nápad!”. To potom s úsměvem reaguji: “No a víte kolik uspoříte za boty?” nebo pán se zadíval a pronesl: “To jste teda vodvaz.” Jen mávnu rukou a směju se. Ale nejlegračnější jsou děti, těm to nějak nejde na rozum. Zachytím jejich pohled a pak vidím takové to spiklanecké naklonění k mamince a větu: “Mami, ta paní neměla boty.” To pak je uhnaná maminka s nákupními taškami vytržena ze svých myšlenek, co že má dnes ještě stihnout a reaguje: “Kde? Co? Ale, prosim tě!” Mám jeden hezký zážitek právě s dětskou pozorovatelkou. Stála jsem na autobusové zastávce a vedle poskakovala malá holčička, žvýkajíc při tom rohlík. Doskákala až ke mě a ačkoliv jsem měla dlouhé, široké kalhoty, zbystřila a ohnula se do strany, aby se podívala lépe, jestli je to fakt fakt, že jsem bez bot. Tak jsem vzala kalhoty a nadzvihla je, abych to potvrdila. Holčička jukla na nohy, pak na mě, spokojená s výsledkem, odskákala zpět k mamince. Vedle na lavičce seděla paní, která celou situaci sledovala a když jsem se na ní podívala, začaly jsme se smát. Moc prima zážitek. Ukazuje, jak děti, když jim řekneme pravdu, přijmou ji, pokývají hlavou a nedělají žádné závěry, nehodnotí, prostě to přijmou jako fakt a dál se tím nezatěžují. Následováníhodný přístup, co myslíte? Zážitků není mnoho, i pro mne je to nové, proto to zde uvádím, že s bosou nohou může být i veselo :-)
Nejběžnější reakcí je: “...a to fakt chodíš i tady, v té špíně? A nebojíš se, že si něco vrazíš do nohy?”
Při jednom posezení "zdravého jádra kolektivu" s mými bývalými spolužáky, padla tatáž otázka a odpovědí bylo souhlasné: "Kdybychom chodili bosi všichni..." Jistě, že to není možné, to by nebyl svobodný svět!
Jsem u toho, vážení. Když jsem poprvé vyšla, začala jsem si uvědomovat nejen ono jakési projení, ale především tu opravdu velkou špínu, téměř všude. Je to tady ve městě. Na venkově jsem se s tím v takovém množství nesetkala. Tam má každý "svoje území" a snaží se o něj pěčovat a udržovat v pořádku, v čistotě. Tady v Praze to nějak není vidět. A to buďme rádi, že nežijeme třeba v Itálii, kde lidé přeskakují odpadkové pytle, které se nevešly do popelnic, neboť nejsou uklízecí pracovní síly, či z jiných důvodů.
Velmi záhy jsem si to uvědomila, tedy vyskočila mi v hlavě myšlenka: Ale, děvče, tohle je realita! TOHLE JE REALITA!! To, jakým způsobem se chováme ke svému prostředí, k Matce Zemi, jak si po ní chodíme odděleni ve svých svršcích a dáváme na odiv své postavení, hodnotíme se podle toho, aniž si uvědomujeme, že je to ONA - Země, která nás živí, aniž si uvědomujeme, že potraviny v obchodě pochází právě, lyricky řečeno, z jejího lůna, ona, která nám poskytuje prostor (abychom ji pořádně zabetonovali), klidné útočiště například při procházkách, jak ji ignorujeme a pokud ji takto znečišťujeme, dáváme na vědomí své pohrdání. Naše Země je poplivaná, politá bůhví čím, plná papírků, nedopalků, válejících se igelitových sáčků, prázdných kelímků a plastových lahví, střepů, odpadků všeho druhu. Tohle všechno jsem si pořádně neuvědomovala ani já, do té doby, než jsem se dostala do jejího přímého kontaktu. Souhlasím s jednou mojí známou, maminkou dvou krásných, šikovných kluků Máti a Vilíka, že tohle určitě není nic pro malé děti. Napadá mě otázka: A proč? A přitom ( To je již vědecky dokázáno a o tom někdy příště) Země je obrovská bojovnice, bojujíc o “svá práva” svým vlastním způsobem. Hm, zní to hodně fanaticky? Možná...Ale, byla jsem vychovaná tak, že by mě ani ve snu nenapadlo odhodit na zem papírek, vysypat odpadky z okna! (ano i s takovými případy jsem se za svůj život setkala), vysypat přeplněný popelník na parkovišti...atd.
Vážení, je to zodpovědnost každého jednoho z nás, přestat dělat, že se mě to netýká. Vždyť tu všichni žijeme, dýcháme, prožíváme, chodíme na jednom malém, omezeném prostoru (z hlediska velikosti vesmíru kolem to platí jednoznačně). VŠICHNI! Buďme tedy zodpovědní nejen ke své osobě, našim blízkým, ale k tomu, co je za našimi dveřmi nebo okny. Ono totiž, všechno je na téhle planetce propojené a vše souvisí se vším. Už jen, když se rozhodnete udělat několik kroků navíc směrem ke koši, uděláte pro sebe a pro nás dohromady obrovský kus práce. KAŽDÝ Z NÁS.
Tohle si opravdu, ale opravdu “Naciťte!”
Já jsem tuto skutečnost přijala a jsem s tím srozumněna, že je to zatím tak, jak to je a proto naboso pokračuji.
A abych nekončila jaksi někde jinde, přikládám několik ilustračních fotografií:
 |
| 1. jak vypadají nohy po denním trajdání v přírodě a žhavém chodníku |
 |
| 2. nohy po běžném umytí spolu s rukama :-), nejhůř umýt jde čerstvě posekaná tráva, tady pomáhá citrón |
 |
| 3. nohy připravené ke spánku, lehce vydrbané pemzou, natřené kokosovým olejem s kapkou esenciálního oleje, dle nálady. Rozmanitá škála esenciálních olejů Young Living, nejenže nabízí konkrétní zpracování bylin, rostlin, stromů a jejich konkrétní použití, ale jsou to i směsi, kde se jednotlivé složky vzájemně podporují. Navíc si směsi mohu míchat dle “chuti” a používat je zcela intuitivně, protože “informace” v nich skryté, jsou dary právě Matky Země, která s námi chce souznít a o totéž bychom se měli snažit i my. |
 |
| 4. ťapky do kapsy v původním stavu |
 |
| 5. ťapky do kapsy připravené k použití. Pokud jdu ve tmě, nazouvám je z bezpečnostních důvodů, tady je i intuice krátká :-) |
A ty nohy, myslím ta chodidla - není to tak hrozné, co? Kdy jste se naposledy dívali na svá chodidla? :-D Musím konstatovat, že po té, co jsem vyběhla do světa naboso, se mají moje nohy mnohem mnohem lépe a voňavěji :-)
Tak ještě jednou: “Naciťte si to!” (nejlépe všechno)
Užitečný odkaz
Štítky: chodím bosa, příroda, voňavé ohlasy
