V dětství úplně normální, občas zakňourání, když jsme šlápli na nějaký kamínek, ostré strniště nebo nás něco štíplo - to byl řev silnější, dle statečnosti postiženého. Lítali jsme, kde se dalo, nic nás netrápilo, nikdo se nedivil.
Přeci!, byly jsme děti.
Ale zapomenuto…
Ten pocit, tedy zout boty i ve městě, v civilizaci, mě přepadl už minulé léto, ale, jak všichni víme, léto 2015 bylo opravdu žhavé a tak můj pokus dojít od autobusu domů, což je asi 15 minut, skončil mými popálenými tlapkami. Tlapky (rozuměj plosky, chodidla) neotužilé, zvyklé pouze na vystýlku boty, případně koberec, lino, či měkkou trávu, nikoliv však na rozpálený asfalt a dlažbu, zakňučely. Ouha! a Ouva!
Pokus pozapomněn, nezapomněn, odložen...
Ale přišlo to znovu, vrátilo se to. První jarní teplejší dny mě už neodradily. Jaro přináší změny, novou sílu a chuť do života, takže zcela příhodné období.
Znáte ta doporučení, že : „Chodíte-li rosou ranní, přestanou i bolehlavy“. Tak s žádným takovým doporučením můj pocit nesouvisel, prostě jsem to chtěla udělat a udělala.
Bylo to jakési vnitřní volání a touha být v kontaktu se zemí, chcete - li uzemnění a současně ale pocit volnosti. A také - stýkám se s mladými lidmi, kteří jsou mnohem (mladší, než já :-)) otevřenější, liberálnější, tolerantnější. A tím mě “nakazili” a já se nechávám těmito jejich otevřenými postoji a entuziazmem nakazit ráda. Ale, abych to upřesnila, jejich mladistvý přístup k životu mi není cizí, takže jsem ho jen oprášila a dodala si odvahy.
V přírodě, na zahradě, z jara nebo v létě, možná i doma, je to celkem přirozené, že odkopneme boty a užíváme si toho pocitu. Jiné je to ve městě, přeci jen určité konvence tu jsou, i když v dnešní době jistě už ne tak úzkoprsé. A díky bohu za to!
První pocity, když jsem vyšla bosa, byly, že je to divné, že nemám nic na nohách a tak trochu jako, když jste nazí, zranitelní. Druhý pocit byl pocit osvobození, a to i ve smyslu toho, že nemusím hledět na to, co mám na nohách, jak mé boty vypadají, v jakém jsou stavu a hlavně! jakou mají značku. Třetí pocit byl ten, jak jsem vnímala teplotu země, hrubost povrchu, vlhkost a jak, i při chladnějším počasí, jsem cítila, že nohy mám zahřáté, někdy až moc. A čtvrtý, použila bych výraz z jedné staré české filmové pohádky, pocit, že jsem “všudyzdejší”. Pocity zvláštní, mile roztodivné, ale velmi velmi příjemné a nabíjející, přímo euforické. Uáááá!
Zprvu jsem chodila jen menší úseky a hlavně pomalu, i když jsem byla zvyklá chodit rychlejším tempem. Pokožka chodidla totiž není zvyklá, je jemná a ostřejší tempo a hrubý povrch jí zpočátku opravdu nedělá dobře. I mě se to několikrát přihodilo, že jsem si prostě “uhnala” puchýř na polštářku. Po asi dvou, třech týdnech krátkých bosých vycházek (krátkých cest například na trh, kam chodím ráda nakupovat regionální potraviny, na cvičení, od autobusu domů..atd.), jsem přemýšlela o alternativě, která by se hodila např. do dopravních prostředků, obchodů, úřadů, protože touha být bosá byla silná, ale chybělo mi na to dostatek odvahy a také jsem přemýšlela, co bych si asi obula, kdybych si například nohu poranila..Našla jsem. Alternativní řešení, které se vejde do kapsy v podobě jednoduchých ťapek, řekla bych ve stylu královny Koloběžky 1., tedy obutá - neobutá.
Zvykla jsem si na to, že odcházím z bytu a „ něco mi chybí “.
Malý rozdíl je v tom, že když domů přicházím, nemyji si jen ruce, ale i nohy! :-)
Tak jsem tedy vykročila do světa bosou nohou.
Po cca půl století nová zkušenost, nový pocit.
Velmi se mi líbí přirovnání, že sundat boty je jako sundat z rukou rukavice palčáky. Nervová zakončení na dlaních i ploskách vysílají do mozku signály, které vyvolávají pocity.
Zkuste to, zujte boty (třeba jen na chvíli, na, pro vás, bezpečném povrchu), dopřávejte tuto zkušenost i svým dětem a
naciťte si to!
Tohle video mě oslovilo:
Užitečný odkaz (video)
Přeci!, byly jsme děti.
Ale zapomenuto…
Ten pocit, tedy zout boty i ve městě, v civilizaci, mě přepadl už minulé léto, ale, jak všichni víme, léto 2015 bylo opravdu žhavé a tak můj pokus dojít od autobusu domů, což je asi 15 minut, skončil mými popálenými tlapkami. Tlapky (rozuměj plosky, chodidla) neotužilé, zvyklé pouze na vystýlku boty, případně koberec, lino, či měkkou trávu, nikoliv však na rozpálený asfalt a dlažbu, zakňučely. Ouha! a Ouva!
Pokus pozapomněn, nezapomněn, odložen...
Ale přišlo to znovu, vrátilo se to. První jarní teplejší dny mě už neodradily. Jaro přináší změny, novou sílu a chuť do života, takže zcela příhodné období.
Znáte ta doporučení, že : „Chodíte-li rosou ranní, přestanou i bolehlavy“. Tak s žádným takovým doporučením můj pocit nesouvisel, prostě jsem to chtěla udělat a udělala.
Bylo to jakési vnitřní volání a touha být v kontaktu se zemí, chcete - li uzemnění a současně ale pocit volnosti. A také - stýkám se s mladými lidmi, kteří jsou mnohem (mladší, než já :-)) otevřenější, liberálnější, tolerantnější. A tím mě “nakazili” a já se nechávám těmito jejich otevřenými postoji a entuziazmem nakazit ráda. Ale, abych to upřesnila, jejich mladistvý přístup k životu mi není cizí, takže jsem ho jen oprášila a dodala si odvahy.
V přírodě, na zahradě, z jara nebo v létě, možná i doma, je to celkem přirozené, že odkopneme boty a užíváme si toho pocitu. Jiné je to ve městě, přeci jen určité konvence tu jsou, i když v dnešní době jistě už ne tak úzkoprsé. A díky bohu za to!
První pocity, když jsem vyšla bosa, byly, že je to divné, že nemám nic na nohách a tak trochu jako, když jste nazí, zranitelní. Druhý pocit byl pocit osvobození, a to i ve smyslu toho, že nemusím hledět na to, co mám na nohách, jak mé boty vypadají, v jakém jsou stavu a hlavně! jakou mají značku. Třetí pocit byl ten, jak jsem vnímala teplotu země, hrubost povrchu, vlhkost a jak, i při chladnějším počasí, jsem cítila, že nohy mám zahřáté, někdy až moc. A čtvrtý, použila bych výraz z jedné staré české filmové pohádky, pocit, že jsem “všudyzdejší”. Pocity zvláštní, mile roztodivné, ale velmi velmi příjemné a nabíjející, přímo euforické. Uáááá!
Zprvu jsem chodila jen menší úseky a hlavně pomalu, i když jsem byla zvyklá chodit rychlejším tempem. Pokožka chodidla totiž není zvyklá, je jemná a ostřejší tempo a hrubý povrch jí zpočátku opravdu nedělá dobře. I mě se to několikrát přihodilo, že jsem si prostě “uhnala” puchýř na polštářku. Po asi dvou, třech týdnech krátkých bosých vycházek (krátkých cest například na trh, kam chodím ráda nakupovat regionální potraviny, na cvičení, od autobusu domů..atd.), jsem přemýšlela o alternativě, která by se hodila např. do dopravních prostředků, obchodů, úřadů, protože touha být bosá byla silná, ale chybělo mi na to dostatek odvahy a také jsem přemýšlela, co bych si asi obula, kdybych si například nohu poranila..Našla jsem. Alternativní řešení, které se vejde do kapsy v podobě jednoduchých ťapek, řekla bych ve stylu královny Koloběžky 1., tedy obutá - neobutá.
Zvykla jsem si na to, že odcházím z bytu a „ něco mi chybí “.
Malý rozdíl je v tom, že když domů přicházím, nemyji si jen ruce, ale i nohy! :-)
Tak jsem tedy vykročila do světa bosou nohou.
Po cca půl století nová zkušenost, nový pocit.
Velmi se mi líbí přirovnání, že sundat boty je jako sundat z rukou rukavice palčáky. Nervová zakončení na dlaních i ploskách vysílají do mozku signály, které vyvolávají pocity.
Zkuste to, zujte boty (třeba jen na chvíli, na, pro vás, bezpečném povrchu), dopřávejte tuto zkušenost i svým dětem a
naciťte si to!
Tohle video mě oslovilo:
Užitečný odkaz (video)
Štítky: chodím bosa, zdraví
