Úplně první příspěvek patří dětem.
Je to poděkování mým vlastním dětem, synům, neboť díky nim by nevznikly ani mé webové stránky ani tento blog. Nedošla bych tam, kde jsem nyní.
Souputničíme tady spolu už pěknou řádku let a prošli jsme mnohým. Nechci tady opakovat to věčně odrbané – „děti mě držely nad vodou“, protože nejsem typ vzdávací.
Ale v jakýchkoliv dobách jsem se vždycky těšila z jejich vzájemných rozhovorů, skečí a gagů (parketa spíše mladšího syna). Velmi ráda na to vzpomínám, protože to byly chvíle k uřehtání. A jasně, že nebyly jen ty. Některé byly jen na hluboký nádech a výdech (maminko, nedýchej..). Ale vždycky, vždycky jsem byla a jsem na své syny hrdá, pyšná, že to jsou slušní, respektovaní lidé, že si vzali do života, to, co jsem se jim snažila předat, totiž, že se vždycky najde řešení, že neúspěchy nejsou žádné pohromy, nýbrž to, co nás dostává dál, i když jsme o to třeba vůbec nestáli a hlavně, že jsou svobodní lidé a mohou si tvořit svůj život tak, jak se jim líbí a ne, jak to chci já nebo někdo jiný. A ještě taková malá drobnost- totiž, že jsme rodina – přátelé, co si pomohou, když je třeba (bez podmínek).
Děkuji staršímu synovi Michalovi, který nejen, že vytvořil webové stránky (zvyklý na „podivuhodné“ požadavky svých klientů a já si toho vědoma a znalá situace, snad jsem k nim též nepatřila), ale pomohl mi prokousat se i nástrahami (pro nás odrostlejší trochu bubák) patřící k tomuto blogu a upravil jej do stávající podoby.
Velké děkuji hlavně proto, že v pravou chvíli řekl větu: „Just Do It! Už se maminko zvedni a udělej to, začni psát!“
Staršímu synovi Michalovi také patří obrovský vděk za roli mimo všechny moderní technologie a to, za roli obětavého, starostlivého a ochranitelského staršího bratra.
Mladšímu synovi Honzíkovi děkuji za to, že cosi (skrytého) naprogramoval na mých webových stránkách (a ono se tam něco děje), pomohl mi nainstalovat si FB a Skype a zacházet s těmito médii, z kterých jsem měla dlouhou dobu respekt (trochu ještě mám :-) ). A také za naše společné diskuze, jeho vhledy a jeho, do vínku danou, usilovnost, zaujetí pro věc a především přímočarost, které nám v dobách minulých mnohé usnadnily.
Na tomto místě patří ještě velký dík jejich slečnám, kterým jsem vděčná, jak se o mé syny láskyplně starají. Krásným, inteligentním, mladým dámám – Dianě , nejen za to, že tak výborně vaří :-), ale i za inspiraci, proč se neustále vzdělávat (třeba v jazykovědách) a Vesně, nejen za to, že tak výborně nevaří (tedy vaří, ale nevaří -ty potraviny :-) ), za její nasazení, ale především proto, že jsem si od ní mohla vypůjčit její oblíbený slogan: „Hele, jestli nevíš, naciť si to!“ (Tyto dvě krásné mladé dámy mají samozřejmě mnohem více kvalit, které jim dovolují mým synům dopřát to, co já jsem nemohla.)
Jsou to krásní mladí lidé, z jejichž názorů a způsobu života mohu čerpat a čerpám.
Děti jsou báječní učitelé, pokud jsme schopni se od nich učit. Děti jsou kouzelníci, kteří nám pomáhají se proměňovat k lepšímu, šťastnějšímu, veselejšímu, silnějšímu. Tak to cítím já.
Bylo by báječné, kdybychom toho byli schopni všichni: vzájemně se učit. Bez ohledu, ale s respektem k příslušnému věku, bez omezení předávaného množství informací, pouze s přihlédnutím ke schopnosti tyto absorbovat. Víte, kde už bychom byli?
A to všechno začíná u nás samých.
A jak to cítíte Vy?, Jak to cítíte s Vašimi dětmi?
Prostě: „Naciťte si to!“
(a máte-li pocit něco udělat, udělejte to..)
Je to poděkování mým vlastním dětem, synům, neboť díky nim by nevznikly ani mé webové stránky ani tento blog. Nedošla bych tam, kde jsem nyní.
Souputničíme tady spolu už pěknou řádku let a prošli jsme mnohým. Nechci tady opakovat to věčně odrbané – „děti mě držely nad vodou“, protože nejsem typ vzdávací.
Ale v jakýchkoliv dobách jsem se vždycky těšila z jejich vzájemných rozhovorů, skečí a gagů (parketa spíše mladšího syna). Velmi ráda na to vzpomínám, protože to byly chvíle k uřehtání. A jasně, že nebyly jen ty. Některé byly jen na hluboký nádech a výdech (maminko, nedýchej..). Ale vždycky, vždycky jsem byla a jsem na své syny hrdá, pyšná, že to jsou slušní, respektovaní lidé, že si vzali do života, to, co jsem se jim snažila předat, totiž, že se vždycky najde řešení, že neúspěchy nejsou žádné pohromy, nýbrž to, co nás dostává dál, i když jsme o to třeba vůbec nestáli a hlavně, že jsou svobodní lidé a mohou si tvořit svůj život tak, jak se jim líbí a ne, jak to chci já nebo někdo jiný. A ještě taková malá drobnost- totiž, že jsme rodina – přátelé, co si pomohou, když je třeba (bez podmínek).
Děkuji staršímu synovi Michalovi, který nejen, že vytvořil webové stránky (zvyklý na „podivuhodné“ požadavky svých klientů a já si toho vědoma a znalá situace, snad jsem k nim též nepatřila), ale pomohl mi prokousat se i nástrahami (pro nás odrostlejší trochu bubák) patřící k tomuto blogu a upravil jej do stávající podoby.
Velké děkuji hlavně proto, že v pravou chvíli řekl větu: „Just Do It! Už se maminko zvedni a udělej to, začni psát!“
Staršímu synovi Michalovi také patří obrovský vděk za roli mimo všechny moderní technologie a to, za roli obětavého, starostlivého a ochranitelského staršího bratra.
Mladšímu synovi Honzíkovi děkuji za to, že cosi (skrytého) naprogramoval na mých webových stránkách (a ono se tam něco děje), pomohl mi nainstalovat si FB a Skype a zacházet s těmito médii, z kterých jsem měla dlouhou dobu respekt (trochu ještě mám :-) ). A také za naše společné diskuze, jeho vhledy a jeho, do vínku danou, usilovnost, zaujetí pro věc a především přímočarost, které nám v dobách minulých mnohé usnadnily.
Na tomto místě patří ještě velký dík jejich slečnám, kterým jsem vděčná, jak se o mé syny láskyplně starají. Krásným, inteligentním, mladým dámám – Dianě , nejen za to, že tak výborně vaří :-), ale i za inspiraci, proč se neustále vzdělávat (třeba v jazykovědách) a Vesně, nejen za to, že tak výborně nevaří (tedy vaří, ale nevaří -ty potraviny :-) ), za její nasazení, ale především proto, že jsem si od ní mohla vypůjčit její oblíbený slogan: „Hele, jestli nevíš, naciť si to!“ (Tyto dvě krásné mladé dámy mají samozřejmě mnohem více kvalit, které jim dovolují mým synům dopřát to, co já jsem nemohla.)
Jsou to krásní mladí lidé, z jejichž názorů a způsobu života mohu čerpat a čerpám.
Děti jsou báječní učitelé, pokud jsme schopni se od nich učit. Děti jsou kouzelníci, kteří nám pomáhají se proměňovat k lepšímu, šťastnějšímu, veselejšímu, silnějšímu. Tak to cítím já.
Bylo by báječné, kdybychom toho byli schopni všichni: vzájemně se učit. Bez ohledu, ale s respektem k příslušnému věku, bez omezení předávaného množství informací, pouze s přihlédnutím ke schopnosti tyto absorbovat. Víte, kde už bychom byli?
A to všechno začíná u nás samých.
A jak to cítíte Vy?, Jak to cítíte s Vašimi dětmi?
Prostě: „Naciťte si to!“
(a máte-li pocit něco udělat, udělejte to..)
