Den před začátkem Olympiády jsem zaslechla z televize reportéra, který říkal, že už vše může začít, že je vše připravené. Nad Riem obrovská socha Ježíše a na hladině hlídkují bitevní lodě, ulice střeží tisíce ozbrojenců. Tak vám nevím. Socha má rozpažené ruce a proběhlo mi hlavou, zda Ježíš tímto gestem přijímá své ovečky a nebo je to gesto “vzdávám se”. Jistě, všichni víme, jak to je. Ale to jsou podivné paradoxy našeho času.
Zazoomujte a dole na zemi, ve střeženém komplexu, se sešli sportovci z celého světa, aby v duchu tradice Olympijských her čestně usilovali o vítězství. Aby sportovali do posledních sil a dechu, aby vydali ze sebe to nejlepší, aby uspěli. Milióny nás jsme byli u toho, ať už přímo nebo zprostředkovaně. Také jsme se snažili, abychom doprovázeli, podporovali v duchu své favority. Také jsme dávali ze sebe to nejlepší. Ne všichni se vejdou na stupně vítězů a tak mohlo přijít i zklamání, to však prožívali spíš fanoušci, než atleti. Sportovci to berou sportovně, jsou nad věcí a jsou odhodlaní to nevzdávat. Nadšení a pozitivní emoce, které jsme vysílali směrem k “našim koňům”, bychom si ale měli zapamatovat, uchovat si je pro sebe. A měli bychom se nechat inspirovat, nechat se nakazit houževnatostí a odhodlaností sportovců. Vzít si je do našeho všedního života, ne jen čekat a pozorovat, jak ten, či onen sportovec, sportovkyně zase někde zazáří. My bychom měli zazářit. A neměli bychom se bát zářit! Ve všech oblastech našeho života.
Zazoomujeme - li až k sobě a k našemu vztahu ke sportu. Je to pouze gaučování nebo i aktivní pohyb?
Za svou osobu musím říci, že mám pohyb ráda. Moje maminka říká: “ty jsi nikdy neposeděla, pořád jsi poletovala, dělala kotrmelce a hvězdy. Asi jsi byla...no, jak se to teď říká, ta...hyperaktivní..” No, nějaká aktivita to byla (a myslím, že v dřívějších dobách u dětí mnohem četnější, normálnější, pohyb prostě k životu patřil, dál nerozebírám), ale v medicínském slova smyslu to asi ta pravá hyperaktivita nebyla :-).
Prapůvodní pohyb, který může vykonávat (téměř) každý, je chůze.
Pokud jsou vzdálenosti dostupné chodím pěšky, i když je to zdržení. Užívám si každý krok, zvláště teď, kdy chodím bosa (i na těch špinavých ulicích). Mám ráda turistiku. Do svého denního režimu režimu jsem si zařadila takové 15 - ti minutové kolečko. Cvičím, hýbu se, protože vím, že mě to povzbudí. Jsem však k sobě shovívavá a někdy si prostě ulevím a lenoším. Proč se mám drásat, že jsem dneska neujela na trenažéru pár minut? I to je důležité, být v pohodě. Někdy je prostě dobré poslechnout tělo a vysadit nebo cvičit úplně něco jiného nebo dělat úplně jinou pohybovou aktivitu, třeba na zahradě. Můj milovaný přítel jezdí velmi rád na kole. Vždycky mi vypráví kolik “udělal” km a já se divím. Ale jsou chvíle, kdy řekne “Teď jsem pár dní nejezdil a musím se zase do toho dát”, ale říká to s takovými výčitkami, jako by nesplnil domácí úkol a čekal ho trest. A já se zase divím a ptám se: “ Proč se na to díváš takhle? Jakýkoliv pohyb je ale důležitý. A ty se máš za to chválit. Chválit se, že děláš víc, než ostatní, že děláš tuto věc navíc pro sebe, pro své zdraví, náladu, i když to neděláš denně. Přeci děláš i jiné věci. Nejsi přeci závodník.” Jak je známo, při pohybu se uvolňují ty známé endorfiny, uvolňuje se stres, myslíme v tu chvíli na něco jiného a je nám veseleji. Je to prostě i o té pohodě.
Je ještě další varianta, kterou často, skoro pravidelně využívám. Jsou to “samocvičící stroje”, které byly původně vymyšleny pro pacienty po operacích pohybového aparátu. Ale to by nebyl člověk vynalézavý, aby nenašel ještě jiné využití. A to je super! Prostě zakoupíte permanentku a jdete na to, tedy zalehnete :-). Víte, ale nemyslete si, že to je tak “neaktivní”. Po instruktáži, co, na kterém “stole” dělá stroj, tedy udělá za vás, přidáváte i svou vlastní aktivitu (zpevňování svalstva, práce rukou, protitlak nohou) a divili byste se, když dlouho necvičíte nebo jste necvičili nikdy vůbec, kolik svalů v těle máte, aniž o nich víte :-). Podobně jako u jógy zpočátku objevujete všechna “zákoutí” svého těla. :-)
Chodím sem ráda, protože je tu velmi milá paní recepční a instruktorka v jedné osobě, paní Renatka. (Jsou tu ještě další dvě dámy Olinka a Helenka, ale Renatka je má favoritka.) Paní Renatka dělá tento salon tím, čím je. Dělá ten "správný pohyb", šíří dobré vibrace, příjemnou atmosféru, je pozorná, ochotná, vstřícná, vždycky usměvavá, umí povzbudit. Je velmi komunikativní, což je důležité, protože při cvičení se sejdou (většinou) ženy a přeci jen si sem tam něco povídají a paní Renatka umí zábavnou komunikaci udržet. Zkrátka paní Renatka žije touto prací a díky ní žije i toto místo.
(Všimli jste si, že v každém kolektivu se najde takový “povzbuzovač”? Ten, co svým chováním a jednáním “navádí” ostatní k lepším výkonům? A jestlipak si toho všimnou šéfové, nadřízení? Pan majitel salónu, kde pracuje paní Renatka, to dobře ví, že tu má takovou dobrou duši a pevně věřím, že ji za to i náležitě oceňuje. Protože i dobré duše, které nejsou delší čas doceněny, odchází. A to by byla v tomto případě veliká škoda.)
Tak vidíte od Olympiády až k nám na sídliště :-)
A ještě nás čeká Paralympiáda! A tam teprve bychom měli načerpat inspiraci k tomu udělat nějaký ten krok, pohyb navíc! Závazek, že se budu víc pohybovat, si nemusíte dávat jen na Nový rok. Každý den, každou hodinu, každou minutu máme šanci to udělat jinak, lépe, ve prospěch našeho dobrého zdraví, naší dobré nálady, vlastního poplácání se po zádech…a tím zároveň ve prospěch nás všech (dobré vibrace se šíří :-))
I ten nejposlednější olympionik musel jednou vstát a začít to dělat. A takovou usilovnost, kterou do svých příprav musel vložit, aby se dostal až na Olympiádu, po vás ani nikdo nechce. Mějte se rádi! Mějte radost! Aktivně!
Tak si to “Naciťte” a trochu si zacvičte :-) (verš to asi nebude, co? :-) )
Užitečný odkaz
Zazoomujte a dole na zemi, ve střeženém komplexu, se sešli sportovci z celého světa, aby v duchu tradice Olympijských her čestně usilovali o vítězství. Aby sportovali do posledních sil a dechu, aby vydali ze sebe to nejlepší, aby uspěli. Milióny nás jsme byli u toho, ať už přímo nebo zprostředkovaně. Také jsme se snažili, abychom doprovázeli, podporovali v duchu své favority. Také jsme dávali ze sebe to nejlepší. Ne všichni se vejdou na stupně vítězů a tak mohlo přijít i zklamání, to však prožívali spíš fanoušci, než atleti. Sportovci to berou sportovně, jsou nad věcí a jsou odhodlaní to nevzdávat. Nadšení a pozitivní emoce, které jsme vysílali směrem k “našim koňům”, bychom si ale měli zapamatovat, uchovat si je pro sebe. A měli bychom se nechat inspirovat, nechat se nakazit houževnatostí a odhodlaností sportovců. Vzít si je do našeho všedního života, ne jen čekat a pozorovat, jak ten, či onen sportovec, sportovkyně zase někde zazáří. My bychom měli zazářit. A neměli bychom se bát zářit! Ve všech oblastech našeho života.
Zazoomujeme - li až k sobě a k našemu vztahu ke sportu. Je to pouze gaučování nebo i aktivní pohyb?
Za svou osobu musím říci, že mám pohyb ráda. Moje maminka říká: “ty jsi nikdy neposeděla, pořád jsi poletovala, dělala kotrmelce a hvězdy. Asi jsi byla...no, jak se to teď říká, ta...hyperaktivní..” No, nějaká aktivita to byla (a myslím, že v dřívějších dobách u dětí mnohem četnější, normálnější, pohyb prostě k životu patřil, dál nerozebírám), ale v medicínském slova smyslu to asi ta pravá hyperaktivita nebyla :-).
Prapůvodní pohyb, který může vykonávat (téměř) každý, je chůze.
Pokud jsou vzdálenosti dostupné chodím pěšky, i když je to zdržení. Užívám si každý krok, zvláště teď, kdy chodím bosa (i na těch špinavých ulicích). Mám ráda turistiku. Do svého denního režimu režimu jsem si zařadila takové 15 - ti minutové kolečko. Cvičím, hýbu se, protože vím, že mě to povzbudí. Jsem však k sobě shovívavá a někdy si prostě ulevím a lenoším. Proč se mám drásat, že jsem dneska neujela na trenažéru pár minut? I to je důležité, být v pohodě. Někdy je prostě dobré poslechnout tělo a vysadit nebo cvičit úplně něco jiného nebo dělat úplně jinou pohybovou aktivitu, třeba na zahradě. Můj milovaný přítel jezdí velmi rád na kole. Vždycky mi vypráví kolik “udělal” km a já se divím. Ale jsou chvíle, kdy řekne “Teď jsem pár dní nejezdil a musím se zase do toho dát”, ale říká to s takovými výčitkami, jako by nesplnil domácí úkol a čekal ho trest. A já se zase divím a ptám se: “ Proč se na to díváš takhle? Jakýkoliv pohyb je ale důležitý. A ty se máš za to chválit. Chválit se, že děláš víc, než ostatní, že děláš tuto věc navíc pro sebe, pro své zdraví, náladu, i když to neděláš denně. Přeci děláš i jiné věci. Nejsi přeci závodník.” Jak je známo, při pohybu se uvolňují ty známé endorfiny, uvolňuje se stres, myslíme v tu chvíli na něco jiného a je nám veseleji. Je to prostě i o té pohodě.
Je ještě další varianta, kterou často, skoro pravidelně využívám. Jsou to “samocvičící stroje”, které byly původně vymyšleny pro pacienty po operacích pohybového aparátu. Ale to by nebyl člověk vynalézavý, aby nenašel ještě jiné využití. A to je super! Prostě zakoupíte permanentku a jdete na to, tedy zalehnete :-). Víte, ale nemyslete si, že to je tak “neaktivní”. Po instruktáži, co, na kterém “stole” dělá stroj, tedy udělá za vás, přidáváte i svou vlastní aktivitu (zpevňování svalstva, práce rukou, protitlak nohou) a divili byste se, když dlouho necvičíte nebo jste necvičili nikdy vůbec, kolik svalů v těle máte, aniž o nich víte :-). Podobně jako u jógy zpočátku objevujete všechna “zákoutí” svého těla. :-)
Chodím sem ráda, protože je tu velmi milá paní recepční a instruktorka v jedné osobě, paní Renatka. (Jsou tu ještě další dvě dámy Olinka a Helenka, ale Renatka je má favoritka.) Paní Renatka dělá tento salon tím, čím je. Dělá ten "správný pohyb", šíří dobré vibrace, příjemnou atmosféru, je pozorná, ochotná, vstřícná, vždycky usměvavá, umí povzbudit. Je velmi komunikativní, což je důležité, protože při cvičení se sejdou (většinou) ženy a přeci jen si sem tam něco povídají a paní Renatka umí zábavnou komunikaci udržet. Zkrátka paní Renatka žije touto prací a díky ní žije i toto místo.
(Všimli jste si, že v každém kolektivu se najde takový “povzbuzovač”? Ten, co svým chováním a jednáním “navádí” ostatní k lepším výkonům? A jestlipak si toho všimnou šéfové, nadřízení? Pan majitel salónu, kde pracuje paní Renatka, to dobře ví, že tu má takovou dobrou duši a pevně věřím, že ji za to i náležitě oceňuje. Protože i dobré duše, které nejsou delší čas doceněny, odchází. A to by byla v tomto případě veliká škoda.)
Tak vidíte od Olympiády až k nám na sídliště :-)
A ještě nás čeká Paralympiáda! A tam teprve bychom měli načerpat inspiraci k tomu udělat nějaký ten krok, pohyb navíc! Závazek, že se budu víc pohybovat, si nemusíte dávat jen na Nový rok. Každý den, každou hodinu, každou minutu máme šanci to udělat jinak, lépe, ve prospěch našeho dobrého zdraví, naší dobré nálady, vlastního poplácání se po zádech…a tím zároveň ve prospěch nás všech (dobré vibrace se šíří :-))
I ten nejposlednější olympionik musel jednou vstát a začít to dělat. A takovou usilovnost, kterou do svých příprav musel vložit, aby se dostal až na Olympiádu, po vás ani nikdo nechce. Mějte se rádi! Mějte radost! Aktivně!
Tak si to “Naciťte” a trochu si zacvičte :-) (verš to asi nebude, co? :-) )
Užitečný odkaz
 |
| Mějte se rádi! Mějte radost! Aktivně! |
Štítky: chodím bosa, pohledy, vztahy, zdraví
