Ohlédnutí za zimou Unknown 10:24

Jsem ráda, že už je zase teplo. Protože to tolik nestudí.
Devátého prosince to bylo, kdy jsem chodila naboso naposledy po zahradě a hrabala listí. Byl prosluněný den, půda již studená, promočená po deštích, takže to chvílemi i prokluzovalo :-). Bylo pak velmi příjemné, vrátit se do teplé místnosti a znovu potvrzující, že nohy byly svou činností rozehřáté natolik, že byly teplejší než ruce. Hodně lidí se na to ptá: “A vám není zima?” Ne, protože nohy pracují, hýbou se, ohýbají se, přirozeně se masírují. Takže fakt ne, i když chodíte po zledovatělé krustě trávníku. To byl taky jeden z aha momentů. Když jsem ráno z okna viděla zmrzlou zahradu a jen kdesi v oblacích zatím schované sluníčko, hlavou mě proběhla myšlenka, že to bude asi hodně studené až bolestivé. Vlastně má hlava vytvářela docela živý obraz té pichlavé bolesti na chodidlech. Ale vyšla jsem a ono ne! Tak jsem tam skákala po zahradě a znovu a znovu šlapala do toho zmrzlého povrchu, jako, když děti šlapou na bílé kuličky ptačího zobu ze živého plotu a přesvědčovala se, že to je fakt paráda! V té době už jsem občas ve městě chodila i v sandálech s uzavřenou špičkou. A po celou dobu podzimu jsem přemýšlela, v čem budu v zimě chodit, protože tak otužilá nejsem, abych se brodila ve sněhu bosá a říkala jsem si, že i Indiáni měli obalené nohy kůží. I vzpomněla jsem si na roztomilý rozhovor, který jsem vedla s jedním pánem, tipovala bych tak kolem sedmdesáti let. Potkala jsem ho u nás v obchodě, zírala na  něj jako blázen, protože byl bos!  A co víc, měl ohrnuté kalhoty, takže ty jeho bosé nohy legračně vykukovaly ven. Nedalo mi to, šla jsem za ním a zeptala se ho, jak dlouho chodí bos? Rozesmál se a říká: “Už od dětství! Vždycky jsem chodil bosý, jen v zimě chodím v botách... V zimě né. A vůbec, nevím, co teďka všichni mají s těma bosýma nohama, vždyť dřív to bylo úplně normální!” Rozhovor ještě chvíli pokračoval a pak jsme si popřáli hodně štěstí a rozešli se. Když jsem si na něj vzpomněla, řekla jsem si, co to vlastně řeším? Ale tak trochu nastal problém, když jsem začala z botníku tahat boty a zjistila, že mi nohy jaksi “vyrostly”. Že bych musela kupovat nové? Po pravdě, do toho se mi moc nechtělo. Dávat za boty čtyři tisíce, jen, abych byla in a chodila stále “zdravě” v bosých botách. Naštěstí mi v botníku zbyly dvoje. Jedny “martensky”, v kterých jsem odchodila několik sezon, milovala je a tudíž dobře vyšlápnuté a druhé novější měkké polobotky. Pravda, boty Martens jsou určeny k úplně jinému typu chůze, mají tvrdou podrážku a tak, když jsem si je nazula (a byly mi !), musela jsem se zpět naučit v nich chodit. Když jsem je obula poprvé po bosém období, šla jsem trochu jako mimozemšťan a malé dítě v jednom. Druhé boty mají naštěstí sice silnější, ale pěkně měkkou podrážku, takže to tak velký problém nebyl. Ovšem nejsou úplně sportovní, takže na běžné nošení to zase nebylo.
Nakonec, na vysoké kramflíčky mě nikdy neužilo. Zkrátka zimu jsem přežila v pevných botách, nic strašného se mi nepřihodilo a hned, jak opadl sníh, tedy někdy v půlce února už jsem nasadila ťapky královny Koloběžky první “obutá- neobutá”.
Po dalších pár dnech jsem to začala střídat s bosou chůzí. Je fakt, že se mi často nechtělo ven a ukecávala jsem sama sebe. Vždycky to bylo ale jen o těch pár prvních krocích. A teď už v tom zase lítám - skoro stále, protože je jasné, že jsou chvíle, kdy ťapky prostě nazouvám (večer, kdy není úplně vidět a nerada bych šlápla do něčeho nepříjemného a při příležitostech, při kterých cítím, že naboso by to asi nebylo únosné, především pro okolí - proč to hrotit, ne?)
Původně, v počáteční euforii z bosochození, jsem si myslela, jak budu psát o tom všem, o svých zážitcích a pocitech. Ale, když jsem zadala heslo “bosá chůze” do vyhledávače, vyhrnulo se na mě tolik článků. názorů, e-shopů, videí, že jsem si řekla, že tudy má cesta asi nepovede. Mladší generace (a tím se nechci dotknout nikoho staršího) to prostě umí. Točí videa, píší články, blogy, jsou prostě podnikavější...Nakonec, došla jsem k závěru, že vlastně ani není o čem, protože jsem se rozhodla. Bosochození se stalo součástí mého života, tak jakýpak s tím štráchy.
Celé to je jen o tom, že mi je přes padesát a že jsem jen chtěla sdělit, že to jde. I teď. (Pokud by tedy někdo z mých vrstevníků měl chuť to zkusit a váhal.) Jde jen o to, to vyzkoušet. Pomaloučku, polehoučku, za teplého počasí. Takže teď z jara je úplně ideální čas na zkoušení. Je fajn si samozřejmě zjistit nějaké info, třeba, že se musíte naučit trochu jinak chodit (jsou na to už i kurzy!), abyste si neuhnaly újmu na zdraví, že existují různé varianty bosých bot (a hurá, jsou to i čeští výrobci!), že je třeba nohy zvykat, otužovat, že sice chodidla trochu ztvrdnou, ale ne tak, jak si mnozí představují, že se úrazy nohou nestávají tak často, jak by se mohlo zdát, že vaše chůze je intuitivní a máte z ní jiný zážitek, než v botách, že přirozená masáž chodidel masíruje i ukryté body, které souvisí s celým tělem, že se dobře hubne, že dá rozum, že při kácení stromů, či ve slévárně naboso asi nebudete :-O, atd.
Takže: “Bosé chůzi zdar!”  a  “Naciťte si to!”

Přiložené foto - Jak mi vyrostla noha aneb do těch už se nevejdu :-)

Týdenní výklad karet na dny příští Unknown 14:11

Aktivita - Matka Marie

Tato karta nabádá k tomu, abyste začali řešit to, co jste nějakou dobu odkládali a co vám může pomoci k vyřešení vaší současné situace. Matka Marie chápe, že máte mnoho úkolů a povinností, je však potřeba udělat nějakou akci, která vás posune dál.
Být aktivnější a zajímat se i o ty věci, které ve vás vyvolávají nepříjemné emoce nebo, kterých se i bojíte. Pokud sami nevíte, co je to právě v tuto chvíli, zastavte se. Stačí několik minut, dýchejte a nechte k sobě přicházet informace. Za chvíli se před vámi objeví obraz toho, co je opravdu nejdůležitější. Vyjděte ze své  zóny pohodlí a staňte se hrdiny a hrdinkami sami pro sebe. Překvapte sami sebe. Opusťte strach, obavy. Jsou zbytečné. Strach je jen nepříjemná myšlenka, kterou lze vyléčit, proměnit. Pokud si nejste jisti, jak na to, napište si to a mějte tento svůj vzkaz stále před očima.  Myšlenky na způsob řešení přijdou a až přijdou, již neváhejte. I kdyby to nebyl, podle vás, ten nejlepší způsob, i kdyby se vám toto řešení zdálo krkolomné, udělejte to. Věci se dají do pohybu a nastoupí uvolnění a i dobrý pocit, že jste to dokázali.
Pěkný pocit a radost sama ze sebe otevře srdce. Svým srdečným přístupem, radostnou náladou můžete pomoci ke zlepšení nálady okolo vás. Vaše slova, dotek budou léčivé. A každý, každá, máme tuto schopnost, tento dar. Obdarovává nejen nás samé, ale i ostatní, s nimiž přijdeme do styku.
A je zajímavé, že pokud se začnete chovat jinak, s pocitem lásky, především sami k sobě, začne se měnit i vaše okolí, vaši známí a přátelé, které budou více vyhovovat vašemu „novému naladění“. Vydržte, je to jen jeden malý krůček ke změnám, které potřebujete udělat, abyste se cítili lépe. Vaše nové kroky a reakce z okolí vám budou potvrzovat, že jste udělali dobře.
V úterý je úplněk a to je doba, kterou můžete využít k tomu, abyste propustili staré – staré zvyky, návyky, chování, starý způsob stravování. Je to příležitost k očištění, oproštění se. Zkuste hodně pít, jíst v tuto dobu jen lehká jídla, hodně ovoce, zeleniny. Odvážnější si mohou dopřát i půst. Tato doba trvá tři dny, jeden den před i jeden den po úplňku. Tím se vám uvolní energie na to, abyste lépe vnímali sami sebe i to, co je právě pro nás důležité a trochu čistším způsobem vnímali i okolní svět.
Nejste na to sami, všudypřítomná energie Vesmíru i Matky Země je s vámi.
"Naciťte si to!"
Laskavé dny příští!
Viki

O vděčnosti Unknown 17:56

Vděčnost je největší deviza, nejcennější platidlo ve Vesmíru. Proč? Protože “otevírá” srdce. Srdce (“otevřené”) je velmi silný vysílač velkého množství pozitivních impulsů (jistě to platí i naopak, ale to nás v tuto chvíli nezajímá). Dle nejnovějších poznatků vědy má několikanásobně silnější elektrické a magnetické pole, než mozek. “Otevřené” srdce zkrátka vysílá signály třeba, když máme radost, když děláme věci rádi, těší nás je dělat a tudíž nám jdou jakoby samy od sebe. "Otevřené" srdce hýbe světem.
Když byli mí synové malí, uvažovala jsem, jak je naučit vděčnosti a dá-li se to vůbec? Brzy jsem došla k názoru, že nejlepší je můj příklad. Jako dospěláci jsme nositeli programů, které učí naše děti, ale nejen ty. Svým chováním navenek, ale i to, co prožíváme uvnitř (tedy, co ze sebe “vyzařujeme” nebo “vysíláme” ven) ovlivňujeme vše, co se kolem nás mihne.
Vděční můžeme být za ledasco. V knihách, které se zabývají naším rozvojem (tzv. rozvojové knihy ;-) ) si často můžeme přečíst doporučení, abychom si denně zapisovali, za co jsme vděční ( už to převzaly i kdejaké časopisy :-O ). Já se to naučila. Upřímně, není to stoprocentně každý den. Když to nestihnu, alespoň před usnutím poděkuji za pěkný den a usmívám se a vzpomenu si na skvělou knížku “Radovanovy radovánky” od pana Svěráka, kde každá kapitola končí slovy: “To jsme si zase užili světa! A jak si tak na všechno vzpomínal, ve spánku se usmíval.”
Někdy se mi stane, že ale nejsem úplně “naladěna” a chvíli sedím nad rozevřeným zápisníkem a přemýšlím (jako bych si nechtěla připustit radost, jako bych se chtěla ještě porochňat v té své blbé náladě). Pak začínám tím, že píši: Jsem vděčná (“jsem vděčná” mám napsané jen na  začátku zápisníku, protože je to zápisník vděčnosti, takže pak už jen píšu datum a za co...) za to, že dýchám, chodím, vidím. V tu chvíli, jako by se to zlomilo a “rozpomínám si”.
Vděční můžeme být za to, že nám funguje budík, který nás vzbudí, za to, že vstaneme, za to, že nám teče voda, za to, že si můžeme ohřát vodu na čaj, za to, že někdo si dal tu  práci a zrovna lístky našeho čaje sesbíral, odvezl v pytlích, nasypal do sáčků, dovezl až do místa, kde jsme ho koupili, někdo nám ho prodal a ještě se při tom usmál. To samé platí i o kávě, kdy někdo sesbíral správně uzrálé bobulky, v koších odnosil na velkou hromadu, upražil je, dal do pytlů, převezl až do místa, kde jsme si jí koupili. Navíc tady můžeme projevit i vděčnost samotné Matce Přírodě, že dovolila růst těchto plodin. Můžeme tak být vděčni i za potraviny, které někdo s péčí vypěstoval a my teď můžeme užívat těchto plodů. Můžeme být vděční za to, že někdo některé potraviny zpracoval a je z nich třeba chléb. Když jsem byla malá, se svým dědečkem jsme společně pronášeli modlitbu před každým jídlem: “Bože, rač nám požehnati, co teď budem pojídati! Amen.”
Můžeme být vděční za to, že někdo vyrobil naše oblečení, za to, že nám jede autobus, metro, vlak, tramvaj a někdo je bezpečně řídí a doveze nás na místo, kam potřebujeme. Můžeme být vděční za setkávání s lidmi, kteří nás osloví, s kterými sdílíme jakékoliv zkušenosti, za lidi, kteří nás nasměrují svými názory, za to, že nás někdo v obchodě, v restauraci obslouží, za to, že svítí slunce, protože vykvetou květiny, za to, že prší, protože příroda potřebuje vláhu, za to, že funguje výtah a nemusíme vynášet těžké tašky nebo své unavené tělo do horních pater, za to, že nám jede auto, za to, že jsme dnes pořídili svůj nákup za báječných podmínek, za to, že se nám dnes práce vydařila, za to, že jsme dostali veselou zprávu nebo dopis nebo nám někdo zčista jasna zavolal, za to, že si někdo vzpomněl, že máme dnes narozeniny nebo svátek, za to, že někdo projevil zájem o naší osobu, za to, že se nám podařilo krásně uklidit, že máme doma uklizeno, za to, že nám pere pračka a žehlí žehlička, za to, že nám dnes klient zaplatil a byl velmi spokojený, za to, že se nám dnes ozvali další klienti, kteří projevili zájem o naší práci, za to, že nám funguje počítač…
Jsem vděčná za to, že jsem dnes naučila číst a vyslovovat těžké slovo jednoho malého kamaráda, za to, že mě navštívili synové a mohli jsme se obejmout, za to, že se jim daří dobře, za to, že jsou to slušní a pozitivní lidé, za to, že mám svůj domov, za to, že mohu tohle napsat, za to, že žiji v době, kdy existuje internet a mé myšlenky mohou někomu pomoci, mohou oslovit mnoho lidí a já mohu při tom být jinde, než oni...
Vděční tedy můžeme být opravdu za každou maličkost, za každý aspekt v našem životě, nejen ten, který je evidentní. Jsou to opravdu i ty nejobyčejnější všednosti, kterých si vlastně ani nevšímáme, ale i ty tvoří náš život!
Pakliže si vzpomenete, uvědomíte, zapíšete alespoň ty tři věci, za které projevíte vděčnost, tak, jak řekla před nedávnem jedna má klientka: “Najednou jsem měla ze sebe víc radost a v duchu jsem se i chválila!” Začnete se mít víc rádi, otevřete své srdce a začnete vysílat radostný signál, který se šíří do okolí, jako kruhy na vodě. A je to nakažlivé!
Jsem vděčná, že jste si těchto pár řádků znovu přečetli a případně sdíleli s ostatními.
Děkuji vám, přeji vám dny otevřených srdcí a
rada na závěr: “Naciť si to!”

Jsem učitelka?...nebo ne? Unknown 20:30

Zvoní budík, je 5:20, zdvíhám hlavu, abych gestem mobilní budík umlčela, prásknu s sebou zpět na polštář, přemlouvám se, dobrá, dávám si ještě 5 minut. Představuji si, že za hodinu už budu ve školce..divné. Vysouvám opatrně z teplíčka z pod peřiny nejdříve své nohy. Huráá, první etapa je za mnou, nohy už jsou na zemi! Pak se neochotně zvedám a připadám si jako stroj. Sedím na kraji postele a začínám si uvědomovat okolí. Opouštím mé milované místo, otevírám okno, spěchám do koupelny, kde je teď trochu příjemněji. Provádím automaticky ranní úkony. V zrcadle se objevuje skoro neznámá tvář, trochu ji omaluji..Je to lepší. Oblékám se, vypiji pár skrků teplého čaje. Mezitím se oblékám. Zavírám okno, abych tady večer nenašla rampouchy. Beru tašku, zamykám. Odcházím. Spěchám na autobus. Kdyby nebylo tak brzy, šla bych i pěšky, vždyť je to jen půl hodiny chůze...ale. Prima, autobus jede, sice tělo na tělo, ale těch pár stanic to vydržím. Vyrvu se z přeplněného autobusu a kloužu do školky. Je 6:15, z dálky vidím pohyb...Bože! „Jéé, dobrý den, co vy tady už takhle brzy?!“ křičím od vrátek. U školky se klouže na zamrzlé kaluži Karlík s maminkou. Hlavou mi prolétne: Probůh, kdy to dítě muselo vstávat! Co teď? Pokud je pustím, už se ani nevyčůrám a neuvařím půllitrák kávy. „No, Kája mě vzbudil, že se musíme jít klouzat!“ Z odpovědi na mě jdou mrákoty a v několika vteřinách, než dojdu od branky ke dveřím a než odemknu, se musím rozhodnout, jestli už je pustím dál. Jsem měkkota „Tak pojďte dál“. Maminka se tetelí, že může přijít do práce o pár minut dřív. Budiž, chápu to, ale trochu se mi chce říct : Do krámu vás taky dříve nepustí... Rozsvěcím a začíná koloběh ranní směny. Zapínám esemeskový telefon – rozuměj, telefon na SMS omluvy, telefon několikrát zapípá. Přepisuji, kdo píše, abych informaci předala do třídy, kam dítě chodí. Až bude komu. Kája si bere stavebnici, je v klidu. Nabízím mu čaj, který už připravil náš pan kuchař (Jak to dělá, že tu je ještě dříve než já, kdy on musí vstávat?). Začínají chodit první děti, které sice nepatří do mé třídy, ale jejich paní učitelky přijdou asi za půl hodiny. Jsme scházecí třída. Kávu jsem v rychlosti stačila uvařit, kdy ji vypiji, to nevím. Dětí začíná přibývat, zvoní telefon, sice zvoní do všech tříd, ale zatím tam nikdo není. Další omluva, zapisuji. Hurá, přicházejí kolegyně a rozebírají si své děti, prohodíme pár slov a ve třídě to na chvilku utichá. Mohu vyndat materiál na výtvarnou práci, co mám v plánu dnes s dětmi dělat. Zvoní telefon, zvedám ho, předávám vzkaz. Jdu pro další várku barev, zvoní zvonek u vchodových dveří, běžím k videotelefonu, otevírám. Tři kroky...a zvoní zvonek u třídy, popoběhnu ke dveřím. „Dobrý den“, „Dobrý den“, přišla Kristýnka, dnes díky bohu bez pláče. Rychle zavírám, zamykám (to z bezpečnostních důvodů, aby se nám nějaký chytrolín nesebral a nešel zpět domů..). Co, kdyby si to ještě rozmyslela? „S čím si budeš hrát, Kristýnko?“ ...nic...“Chceš si hrát s Kájou?“...nic... „Nebo s panenkami?“...nic...“Tak si tu na chvíli hačni a promysli si to“. Zvedám se od stolečku, vykračuji...Zvoní zvonek u třídy...“Dobrý den“...“Dobrý den“. Naštěstí Barča přesně ví, co chce. „Můžu si kreslit?“ „Jistě, vezmi si pastelky a až skončíš, hezky je uklidíš, aby neplakaly.“ Barča slibuje, že ano. Pípá SMS, než dojdu k telefonu, pípá další. Přepisuji zprávy- omluvenky, jdu „předat“ telefonem do tříd, kam patří. Paní učitelky na druhém konci jásají, bude méně dětí! „Jen houšť, zavolej i víckrát, hahaha...“ Teď už ale opravdu musím vytáhnout ty barvy, připravit misky, štětce, čtvrtky. Zvoní zvonek u vchodu...zvoní zvonek u třídy. V šatně řev, Honzík se dnes špatně vyspal, rvu dítě z mámina náručí. Dítě se drží urputně. Podařilo se. Maminka se cítí provinile...Rychle zavírám, zamykám (to kvůli bezpečnosti). Velká rána, Robinovi se zachtělo a vysypal celou krabici stavebnice Merkur (mě snad šlehne)...Robinovi dělá rachot a upozorňování na sebe velkou radost (zřejmě má doma málo pozornosti, přestože se maminka tváří, že je středobodem jejího života). „Ááá, jéé a sbíráme, sbíráme“. Ochotné děti se přidávají (ještě, že neprokoukly tuhle lest). „Sbíráme, sbíráme!“ Nadšeně volají a pomáhají uklízet. Zvoní zvonek u vchodu...videotelefon...zvoní zvonek u třídy... “Dobrý den“, „Dobrý den“ „Paní učitelko, dohlídněte na to, aby si Sylva vzala tu šálu, včera jí zase neměla. Má oslabenou imunitu, nemůžu si dovolit být doma!“ (Opakující se prosba den, co den. Už si to začnu psát a ukážu to mamince, že UŽ TO VÍÍÍM.) „Tak Sylvinka si to taky bude muset trochu ohlídat sama...“ namítám...bez úspěchu. Zvonek...Ještě asi 15krát. Ráno je to maraton. (nosím houpací tenisky, bezpečačka má radost, moje klouby také) Ještě, že přichází naše „teta“- paní uklízečka, pomocnice v jednom, bez níž (bez nichž, neb je jich víc v celé školce) by to bylo všechno mnohem složitější. Mohu si skočit na wecík. A hele, vždyť to kafe jsem ještě ani neochutnala. Něco usrknu. Ještě pár omluv z telefonu, ze SMS a už se uklízí. Nejhorší je to v pokojíčku. Už tam opravdu budou chodit jen děti, které umí uklízet! Děti se zklidňují a sedí u stolečků. „Dali jste si všichni značky na spinkání?“ „Jéé, jéé, já ne !“... Zapisuji do docházky, kdo tu je. „Kdo jde po obědě? “ Zvedám telefon, volám do kuchyně, abych nahlásila počet dětí na jídlo. Zvoní zvonek u vchodových dveří. Pokládám telefon do kuchyně a běžím dolů do přízemí otevřít vchodové dveře, už je zamčeno (teta je zrovna ve vedlejší třídě). Přichází Dita, maminka se omlouvá, že zaspali. V rychlosti se vracím k telefonu do kuchyně. „Tak honem, honem, jste poslední!“ pobízí mě nervózní hlas paní kuchařky, která má také své předpisy a určené časy, kdy svačina, oběd (taky určené trasy, kudy má chodit v kuchyni, určené teploty jídel a další mnohá nařízení, která vyhovují evrpoským nařízením; huráá, bez nich jsme nežili)... „Tak je nás 27, po o jdou tři...“ Tak to bychom měli, zamykám po Ditě. Děti už jsou k neudržení. Jdeme cvičit. Leonka si sedá na lavici, trucuje. Přidává se k ní Dita a Táda. Nemáme je nutit, to se nesmí. Na lavici vyvádějí hlouposti a ruší. Docvičili jsme, řadíme se na záchod. Nejdřív holčičky, pak kluci. Čůrání, hygiena. Řadíme se na druhé straně umývárny, nastává dvou, tří vteřinové ticho. Mezitím teta připravila svačinu na stolečky. Jíme, mám pár minut na to, abych nachystala k ruce barvy, štětce, čtvrtky. „Proč nejíš?“ „Mě to nechutná, to doma nejíme.“ „Tak zkus ochutnat jenom malý kousíček, jako vrabeček.“ Dítě ochutnává, nicotný kousek mezi zuby a vyplivuje ho. „Tak se alespoň napij.“ „Já čaj nepiju, ani mlíko.“ „Chceš tedy vodu?“ „Jo.“ „Tak si ji jdi nalít, je ve žluté konvici.“ Natálka začíná blinkat, děti uskakují od stolečku. Běžím k Natálce, pomáhám jí doběhnout na záchod. Teta sbírá všechnu odvahu a jde uklízet. Natálka, vyzvracená, omytá, si jde sednout k čistému stolečku. Dojídáme, můžeme začít tvořit. Popisuji, co budeme dělat. Práce se rozbíhá. Naštěstí jsou děti už zkušené a pracují vesele. „Paní učitelko, můžu se jít vykakat?“ „Jistě.“ Mireček odbíhá. Pomáhám dětem s barvami, Verunka si ušpinila tričko a začíná plakat. „Neplakej, maminka to vypere.“ „Néé, maminka se na mě bude zlobit.“ „No, musíš příště říct mamince, aby ti dávala oblečení, u kterého to nebude vadit.“ „Ale maminka chce, abych byla pořád čistá.“ Proběhne mi hlavou jen: Ach, ach...dál bez komentáře. Verunka pláče, nabízím jí, že si tedy tričko půjdeme převléknout. „Hotovooo!“ zazní známé zvolání ze záchůdku. Běžím utřít zadeček, myji si ruce, Verunka stepuje u dveří, převlékáme se. „Můžu jít čůrat?“ „Můžu jít kakat?“ „Můžu jít na záchod?“ Děti svou práci dokončují, s čůráním a kakáním se roztrhl pytel. Je to nakažlivé, příležitost, kdy nejsou děti v zorném poli učitelky a mohou si třeba trochu zacákat v umývárně, případně tam udělat potopu, když zjišťují, co se stane, když se ucpe kohoutek rukou. Na děti je spoleh, umí vyčíhnout situaci. „Hotovooo!“ „Hotovooo!“ No, někdy se to sejde...tak kolikrát ještě... Uklízím barvy, štětce (tedy házím je do kumbálku s výtvarnými potřebami, není čas..) Připravujeme si prostírky na oběd. „Hotovooo“...no, ale tohle už by fakt stačilo! Hodnotíme naše výtvarná dílka, tleskáme si, protože, ať se dělo cokoliv, fakt se zadařilo. (malá chvilička satisfakce a radosti prožitá s dětmi, smějeme se). Opouštíme třídu, jdeme se oblékat, dohlížím na to, aby Sylvinka měla svou šálu, rukavice. Vracím Vojtu, protože jde bez kalhot. „A jóóó“, plácne se do čela. Děti se řadí do řady, vlastně do dvou, jedna ke mně, druhá k tetě. Kontrolujeme zapnuté bundy, zapínáme zipy, upravujeme čepice, šály, oblečení. Johanka ještě sedí s kalhotami na půl žerdi, popoháníme jí, nakonec oblékáme...děti už se mačkají u východu z patra. Jéé, to kafe! Usrknu, rychle na sebe hodím kabát, hučku, nazouvám pracovní hucule (no, prostě, ještě, že tu nechodí ta kostýmová policie, myslím, že by mě zařadili do kategorie bezdomovců. Díky bohu, děti tohle nehodnotí, vnímají nás jako svoje nejbližší, a tak je jedno, v čem vyjdu na školní zahradu). Scházíme k botníčkům, pomáhám obouvat, zavazovat zimní boty, zapínat zipy. „Jak to máš ty boty, tobě narostly kozí nohy?“ hahahaha „A kdopak to neuklidil bačkůrky?“ „Jéé, jááá!“ Zvedám prst! „Děti, všechna očička se na mě podívají!“ (pěti vteřinové ticho) „Dneska to venku dost klouže...“ Nadechuji se, že dám rychlé, stručné informace o tom, jak se venku chovat (“Děti byly informovány o bezpečném pohybu v budově školy a na školní zahradě” – zapisuje se týden, co týden do třídní knihy...to víte, předpisy jsou předpisy a některé inspektorky na tom bazírují. Říkají- je to pro vaše dobro...ano, bohužel, chránit se musíte před vším, i když to často nepomáhá, protože taková ne(u)spokojená maminka dovede udělat ze života školky peklo..) „Tam, kde včera byly louže, tam to dneska pěkně klouže...“ vzpomněla si Adélka. (Výborně Adélko!) Ticho je pryč. Takže znova: „Všechna očička!, Sem!“ Dokončuji, co nejstručněji bezpečnostní informaci a konečně vycházíme ven. Nastává čas na trochu zvolnění, děti sice pobíhají, staví sněhuláka, ale nejsou sevřené v neustálém pohybu na „příkaz“. Ono to ale ani v té třídě jinak nejde. Děti nesedí v lavicích, takže pohyb musí být, ale zorganizovaný, právě kvůli bezpečnosti. Probíhají stížnosti typu: on mi sebral kouli, on na mě hodil kouli, ona nám rozbořila sněhuláka, já nechci, aby si s náma hrála...takže zase takový veget to není. Nastává čas oběda. Odcházíme z rozryté zahrady, převlékáme se, odebíráme mokré ošacení, věšíme na sušáky, rovnáme zbylé oblečení do poliček. Už je tu kolegyně. Mám tady to kafe, usrkávám, můžu i na záchod. Dojídáme, spící děti jdou s kolegyní do ložnice. Ani jsme si toho moc s kolegyní nestihly říct. Jen blinkání, umazané triko, šála byla, Kristýnka opět jen tiše seděla a pozorovala... Zvonek u vchodu, zvonek u třídy... „Dobrý den“ Zvonek znovu u třídy. „Nemůžeme najít rukavice“, pro Tádu přišla babička a Táda je trochu mimoň. Hledáme rukavice, vedle v poličce, pod sušákem. Huráá, jsou pod topením! Odchází poslední “po o”. Prima vybylo mi 10 minut, mohu si dopít tu svou vystydlou ranní kávu, než začne keramika.(půlhodinová pauza, dle předpisů, na to ve školce zapomeňte...) Keramika je prima, mám tam „jen“ 11 dětí. ( Kroužky musí vést paní učitelky, zní „doporučení„ pí. inspektorek. Asi už zapomněly na provoz..Proč ne, jazyk na vestě a jedeem..) Dneska budeme glazovat, to jde rychle. První skupina, druhá skupina. a... uklízím keramickou dílnu, vracím se do třídy, abych zapsala do třídnice, co jsme dnes v rámci orámovaného vzdělávacího programu dělali. Ještě sundat staré výkresy z nástěnky a pověsit ty nové, pěkně vyvedené, abychom prezentovaly, že s dětmi pracujeme (chtěla jsem napsat "se neflákáme", ale to by bylo nepedagogické :-) ). a... „Hotovooo!“ A je kolem 17 hodiny, školka se za chvíli zavírá. Jdu se oblékat, začínám se ocitat ve stavu zklidnění. A sakra! Neumyla jsem ty štětce a mističky! Vracím se zpět a dělám, co musím. Konečně za sebou zamykám šatnu a odcházím. Nastavuji se na úsporný režim. Kdyby nebylo tak pozdě, šla bych i pěšky, ale...Touto dobou jedou i volnější autobusy, prima, sedám si a nevnímám. Docházím domů, odemykám: “Můj sladký a teplý domove!“. Vařím si malou kávičku, tu vypíjím ještě horkou. Dívám se z okna na ztichlou, zasněženou ulici se žlutým pouličním osvětlením. Je to uklidňující. Uvědomila jsem si, že jsem dneska snad nic nejedla. Zhltnu kousek zeleniny. To to utíká, spousta hodin, podívám se na Mentalistu, trochu ztrácím vědomí. Vypínám televizi, že bych si ještě něco přečetla? Úderem otevření knihy a přečtení první věty, zavírám oči. Kdy jsem zhasla nevím. Probouzím se v 5:20...ještě pět minut...nohy Hotovooo! Zvonec a (učitelky) konec... Konce jsou začátky. To byla jen, dnes, už vzpomínka, vlastně střípek. Ne tak daleká, ale vzpomínka. A je docela dost možné, že se budou podmínky pro paní učitelky už jen zlepšovat, že opravdu už bude na třídách méně dětí, rodiče budou vděčnější a paní učitelky klidnější, radostnější, natěšenější. A vůbec… Abych nekončila tak stroze, jsem vděčná za tu práci, protože jsem jí dělala moc ráda, ale nastala chvíle, kdy už se mi nechtělo hledat rukavice, které byly na sehnutí v dohledu, nechtělo se mi hlídat šály a rukavice, které měly děti mít, ačkoliv už by si to mohly ohlídat samy, nechtělo se mi cítit se provinile, že jsem dnes nechodila s dětmi ve dvojstupu kolem školky po chodníku a šla s nimi raději na zahradu, nechtělo se mi pracovat v rámci rámců, předpisů, nařízení, doporučení… Jsem vděčná za tuto zkušenost, jsem vděčná za všechny radostné tvářičky dětí i jejich rodičů, či dalších opatrovatelů (a že jich za tu dobu bylo! a musím přiznat, že to byli téměř všichni). Jsem vděčná minulému roku, za to, že mi dal ještě příležitost na chvíli se vrátit jak k těm maličkým, tak i k těm dospělejším. Dal mi příležitost douvědomit si, že takto nechci pracovat (možná je to věkem, vždyť v dřívějších časech už bych šla do důchodu a začala si užívat života). Dnes si užívám přítomnosti dětí individuálně. Přijdou, když jim nejde mluvení, přijdou, když něčemu nerozumí ve škole, docházejí, když chtějí připravit na školu. Taková práce mi nyní dává smysl. Opravdu jsem vděčná za rok skákající opice a i za ten nový, právě se probouzející za zvuku kohoutího kokrhání. (Užívám si i přítomnosti dospělých, při léčebných sezeních, ale to není o učitelování) Přeji Vám kohoutí sílu, ale ne násilnou, kohoutí pracovitost, ale ne přehnanou, kohoutí plodnost, a tu jen tam, kde ji chcete mít. A vůbec, opět: „Naciťte si to!“ Hotovooo! :-)

Dostávám odpověď Unknown 8:56

Minule jsem se zmiňovala o tom, jak mě “překvapily” “úpravy” v pražské dopravě. A, co se nestalo! Tedy stalo!
Přijíždím do Prahy, u metra stojí člověk v reflexní vestě s nápisem “Informace”, říkám si: Asi nějaká výluka. Jedu navštívit babičku, na konci návštěvy mi podává místní časopis a povídá: “Koukni se.” Koukám na dvojstranu jako blázen. Stránky nabité informacemi, čísly, uvedenými změnami, výčtem výhod a odůvodnění proč (čert, aby se v tom vyznal)…Nečtu to, jen zběžně přelétnu očima, nějak to nemohu rozdýchat.
Autobusové linky jsou změněné, taky přečíslované (proč ne?). Dle článku prodloužené k nové výstavbě na okrajích hlavního města. Praha nám roste. Za pár let už bude Česko jedno velké město. Budeme si blíž. Prima.
Odjíždím domů svým nepřečíslovaným autobusem. Zapínám televizi, abych se podívala na výsledky voleb. Hurráá! Můj kandidát vyhrál! Dole pod běžícími výsledky registruji titulek “Prahu čekají razantní změny v dopravě”. To je boží! Nic dalšího - Milý občane trochu se boj a nebo i víc. My, co máme tu možnost si vyhledat informace na internetu, to máme snadné. Ale co ti, kteří tuhle výhodu nemají?, znovu se ptám. Kde byly uvedené nějaké zmínky o těchto změnách? Já jsem je nezaregistrovala. Mám tu možnost si pustit zpětně program, neváhala jsem a jala se přejíždět televizní noviny na soukromých televizích, nenarazila jsem na nic. Telefonuji s babičkou, říká, že to někde v nějakých zprávách viděla. “A v kterých?”, ptám se. “Jó, holka, to já nevím, já tak koukám na všechny a že tě to pořád rozčiluje”. Tak jo. Nakonec si říkám, koho by asi tak třeba v Ostravě zajímalo, že do okrajového sídliště, či satelitu Prahy bude zajíždět jiný, nový autobus. Pro ukojení své zvědavosti ještě zběžně prohlédnu stránky dopravního podniku, ale žádné vykřičníky a velké upoutávky nenalézám. ( Možná neumím hledat :-O ) Nechávám to být.
Další den zahlédnu (zpětně rychlopřehráno) na veřejnoprávní televizi kraťounký rozhovor se zástupcem firmy, provozující - oragnizující dopravu v Praze. Na dotaz, jak to občané Prahy zvládli, říká, že zvládli (no, jak by ne!, už si zvykli zvládat překvápka). Vždyť to bylo jen 20 linek!, tedy vlastně 14, ty ostatní byly prodloužené (rozuměj, tedy k lepšímu).
Vypínám televizi a už nad tím ani nevrtím hlavou.
Další den si všímám na zastávce poletující zalaminovaný letáček s nadpisem “Autobusy v novém”. Naivně očekávám, že přijede autobus v nových barvách nebo nového modelu. Ale mě linku nezměnili, takže jedu jako za stara a jen mi v hlavě přelétne úsměv. Vlastně...chce se mi zařvat: UÁÁÁ!!!
Suma sumárum: Jedem´ jinak a v novém! A já jen doufám, že fakt lépe.
Možná, že jsem zase něco propásla, co se týká informovanosti o dotyčných změnách, ale určitě jsem si to procítila i nacítila a vy...jak chcete...Naciťte si to! a hlavně přeji, ať vám to jede!

Nejdu k volbám….ALE Unknown 8:25

Nejdu k volbám, to jsem si řekla v létě, kdy jsem zahlédla první billboardy s vyretušovanými a usměvavými obličeji politiků a jejich hesly, které si přesně nepamatuji, ale bylo v nich něco v tomto znění: Dobrý učitel zasluhuje dobrý plat - tenhle byl první a já poprvé nadskočila, protože, jak mi ihned v hlavě naskočilo - Dobrý učitel je k nezaplacení! I jala jsem se zamýšlet nad tím, co mi ten který plakát má vůbec sdělit. Nevyhledávala jsem je, ale tu a tam na mě vyskočily zpoza silnic a já zase nadskakovala a jen kroutila nevěřícně hlavou. Představila jsem si, kolik lidí se na této slovní hrůze muselo podílet a kolik peněz se do ní investovalo! Hesla typu: A na podzim připlavte k volbám (proč mám plavat k volbám?), Odměnu pracujícím a ne líným (to je jak z dob komunizmu - nebudeš-li pracovat, jsi asociál, ukažme si na něj prstem, a je- li ti šedesát a víc a nestíháš, tak co vlastně jsi? Jsi hodný nebo zlobivý?), Abych jenom nekoukal (vtipně zakomponované jméno, budiž, ale stejně jsem v rozpacích...koukání mi asociuje rozhlížení, rozjímání), Zrušíme kamiony (zrušíme všechno)...podotýkám, že to není přesné znění hesel, ale to, jak na mě působila, jak se vtírala (tedy chtěla, nebo snad měla? se vetřít) do mé hlavy. Nějak to nezafungovalo. Naopak, vyvolalo to ve mě pocit, který jsem měla z akce dopravního podniku “Jede to jinak!”. Tenkrát jsem taky nevěřícně kroutila hlavou, lapala po dechu a říkala si, CO TO JE?!, co je to za aroganci. (Že bych byla přecitlivělá?) Nebudu tu rozebírat to, jak jsem si představovala staříky, kteří nemají pražádnou zkušenost s internetem, kterak se dopídili, jak se kam dostat. Jistěže, jako obvykle, jsme si zvykli, staříci se projedou po jiných trasách, trochu si zaskotačí z tramvaje do tramvaje a třeba ještě do autobusu...Zdalipak už je hotový ten výpočet, kolik nám to ušetřilo? Zda se to vyplatilo a zda není potřeba trasy uvézt zpět, jak bylo slibováno...Možná mi něco uniklo. A vlastně - lidi si už zvykli, nějak to dopadlo, tak proč do toho šťourat..
Abych ale nebyla tak zaujatá, byly i plakáty, které mě nijak neotravovaly, sdělily pouze to, co měly sdělit, čistě a jasně, bez maskérů, retuší a umělých úsměvů.
Ve svém životě jsem poznala osobně několik politiků, které považuji za slušné a poctivé. Bohužel, jejich místa brzy zasedl někdo jiný.
Tak jsem řekla: Ne, volit nejdu. ALE…
Přišla mi do schránky obálka s volebními lístky. Prohlédnu je a zjistím, že za jmény kandidátů jsou čísla, která udávají věk! Tato informace mě probrala z mého rozhodnutí. Zprůměrovala jsem tato čísla a vyšlo mi 61! a to jen proto, že tři nebo čtyři kandidáti ještě šedesátku nedovršili! Nepatřím také mezi nejmladší, ale rozhodně se mi nechce, aby mě zastupovali důchodci. Určitě mám v úctě moudrost a zkušenosti, ale takhle se nikam nehneme. Domnívám se, že dnes už dorostla generace mladých schopných lidí s rozhledem, razancí, důsledností. Věřím, že tito mladí, progresivní lidé jsou schopni naslouchat i životaschopné moudrosti. Tito lidé nepotřebují plýtvat penězi na ohromující kampaně. Své aktivity a úmysly, ale i výsledky své dosavadní neoblomné práce si sdělují na sociálních sítích. ( Jsem si vědoma toho, že nyní jsem v rozporu s tím, co jsem psala výše, ale tohle není o státním podniku.)
Takže, ANO, říkám ne.  Zvedám své pozadí a jdu. Jdu tedy volit (podruhé) a dávám jim Zelenou.
Já si to nacítila a vy? Naciťte si to! TO, jak to chcete… v budoucnu.

;-)

Užitečný odkaz

Pro ty, kteří to mají před sebou Unknown 22:55

   Z pohledu mé dlouholeté praxe si ještě dovolím předložit několik drobných rad, které se týkají těch nejmenších. Spíše tedy jsou určeny těm, kteří se o ně starají a na které ještě teprve nástup do školního zařízení čeká.
První rada: Malý človíček je odkázán na informace, které mu my, dospělí, dodáváme, zprostředkováváme, díky svým vlastním zkušenostem. Ne vždycky jsou naše zkušenosti s mateřskou školou ty nejlepší. Toto by však neměl být důvod, abychom dítě zastrašovali barvitým líčením našich zlých zážitků nebo hrozivými větami typu ”Počkej, tam tě naučí poslouchat, uklízet, jíst…tam se s tebou nikdo dohadovat nebude...” apod. Malé dítě si to nedovede představit, nedovede si představit ani to, jak to v takové školce vypadá. Co naopak můžete, je, že si o tom, co se ve školce dělá, budete (pozitivně :-) ) povídat. Posloužit vám může řada krásných obrázkových knížek, skládanek, kde je všechno popsané a nakreslené. Můžete chodit kolem školky a dívat se, jak si děti hrají na školní zahradě, aby vidělo to velké množství budoucích kamarádů. Užitečné pro vás mohou být i Dny otevřených dveří, i když, z mého pohledu, je to prohlídka především pro rodiče, dospěláky. Ukázkové prostory bývají bez dětí, takže malí návštěvníci si mohou maximálně pohrát s množstvím hraček. Ale, že to je zrovna ta školka, kam bude, za více než půl roku, chodit, si asi moc pamatovat nebude.
Druhá rada: Zvykejte vaše dítě na odloučení. Například odcházíte-li třeba do kina, láskyplně a s jistotou řekněte, že odcházíte, ale ujistěte ho, že se vrátíte. Dítě potřebuje mít pocit, že se na vás může spolehnout. Chybou by bylo tajně se vyplížit z domova, to by se pak cítilo zrazené a strach z odloučení by se prohloubil. Do kina nejspíš odcházíte navečer, kdy dítě usíná a je hodně citlivé, proto by možná stála za úvahu "varianta denní", například jen při odchodu na nákup. Normální nákup vám zabere nejvýše hodinku a to je snesitelný časový limit, jak pro vás, pro dítě, ale i pro toho, kdo ho hlídá, i kdyby plakalo sebevíc. Navíc nakoupit jdete přes den, takže dítě si velmi rychle uvědomí, že to, co jste řekli, platí a začne to brát jako samozřejmost, že vás nějakou dobu nevidí. Tehdy nespí a je si této skutečnosti vědomo.
Třetí rada: Veďte dítě k samostatnosti, zvláště v hygieně, oblékání a při stravování. Předejdete tím špatným pocitům spojeným s tím, že bude jediné, kdo si neumí obléknout kalhoty nebo si dojít na záchod. Ulehčí to práci vám i paní učitelkám. A věřte nebo ne, ale mít ve třídě předškoláků (zmiňuji je záměrně, protože v tomto věku už je jaksi nabíledni, že by to měla být samozřejmost - obsloužit se na WC; u těch maličkých se s tím počítá, ale je počítáno také s progresem) ¼ dětí, které tohle ještě nezvládnou a během dopolední činnosti s 25 dětmi slyšíte několikrát za sebou : “Hootoovoo!” a musíte běžet a….začnete pochybovat o smyslu své práce (učitele).
Čtvrtá rada: Jdete-li již do školky, dejte dítěti najevo, že rozumíte jeho případným obavám, ujistěte ho, že mu věříte, že to určitě zvládne (ujistíte možná i sami sebe, jestli tento akt nějakým způsobem “prožíváte”). Pokud má dítě do školky chodit rádo, mělo by k ní mít kladný vztah a ten nevytvoříte, budete-li mu školkou vyhrožovat: “Když budeš zlobit, ve školce si tě nechají!” nebo "Když budeš zlobit, nechám tě ve školce až do večera!" Nemůže mít rádo něco, co mu předkládáte jako trest. Má chodit do školky rádo - o to jde všem.
Pátá rada: Vaše ratolest může při vašem odchodu ze školky plakat. Buďte přívětiví, ale rozhodní. Předávání paní učitelce a vaše rozloučení by se nemělo příliš protahovat. Ovšem neodcházejte ani narychlo nebo tajně, natožpak po hádce s dítětem.
Udělejte si tedy jasno především vy sami, jak tuto situaci prožíváte a zvládáte. Dítě se od vás učí, přejímá vaše vzorce chování a máte-li pochyby nebo strach (Bože, co tam s tím mým dítětem bude!), většinou platí, že totéž cítí i ono. Nezvládáte-li tuto situaci s určitým nadhledem, domluvte se s někým, kdo “to dává”. Znám i případy, kdy rodiče museli dítě ze školky prostě stáhnout, než dozrála situace natolik, kdy bylo schopné (ale i rodiče) pobyt v kolektivu uskutečnit.
Šestá rada: Dejte dítěti s sebou něco důvěrného. Paní učitelky se určitě nebudou zlobit, když dítěti s sebou dáte jeho oblíbeného plyšáka nebo i hadřík, plínku, šátek, které jsou “načichlé domovem”.
Sedmá rada: Opravdu plňte své sliby. Pokud řeknete, že přijdete po obědě, přijďte po obědě.
Jak již bylo zmíněno, dítě potřebuje mít ve vás důvěru.
Osmá rada: Neslibujte dítěti odměny předem za pobyt ve školce. Dítě prožívá stres nejen z toho, že je ve školce bez rodičů a zvyká si na nové prostředí. Může se přidat i strach z toho, že selže a odměnu pak nedostane. Samozřejmě, pokud den ve školce proběhne v pohodě, nešetřete pochvalami a jděte to oslavit třeba do cukrárny nebo zakupte nějakou drobnůstku. Materiální odměny by se ale neměly stát pravidlem, dítě by je pak vyžadovalo každý den a “ušili” byste si na sebe bič.
Devátá rada: Je to spíše opakovaná přímluva. Věnujte, prosím, svou pozornost veškerým informacím, které pro vás pí. učitelky připravují. Uvidíte je nejspíše v šatnách, někdy na webových stránkách. Mohu vás ujistit, že určitě nejsou zbytečné.

Mateřská je od slova matka, to proto, že paní učitelky (ale jsou to i tety uklízečky, paní kuchařky) zastupují právě vás, maminky, rodiče.
Buďte za to vděční, protože málokdo si dovede představit, co tyhle zastupující maminky musí zvládnout. Já jim všem vzdávám velkou poklonu a vy... prostě Naciťte si to!