Jsem ráda, že už je zase teplo. Protože to tolik nestudí.
Devátého prosince to bylo, kdy jsem chodila naboso naposledy po zahradě a hrabala listí. Byl prosluněný den, půda již studená, promočená po deštích, takže to chvílemi i prokluzovalo :-). Bylo pak velmi příjemné, vrátit se do teplé místnosti a znovu potvrzující, že nohy byly svou činností rozehřáté natolik, že byly teplejší než ruce. Hodně lidí se na to ptá: “A vám není zima?” Ne, protože nohy pracují, hýbou se, ohýbají se, přirozeně se masírují. Takže fakt ne, i když chodíte po zledovatělé krustě trávníku. To byl taky jeden z aha momentů. Když jsem ráno z okna viděla zmrzlou zahradu a jen kdesi v oblacích zatím schované sluníčko, hlavou mě proběhla myšlenka, že to bude asi hodně studené až bolestivé. Vlastně má hlava vytvářela docela živý obraz té pichlavé bolesti na chodidlech. Ale vyšla jsem a ono ne! Tak jsem tam skákala po zahradě a znovu a znovu šlapala do toho zmrzlého povrchu, jako, když děti šlapou na bílé kuličky ptačího zobu ze živého plotu a přesvědčovala se, že to je fakt paráda! V té době už jsem občas ve městě chodila i v sandálech s uzavřenou špičkou. A po celou dobu podzimu jsem přemýšlela, v čem budu v zimě chodit, protože tak otužilá nejsem, abych se brodila ve sněhu bosá a říkala jsem si, že i Indiáni měli obalené nohy kůží. I vzpomněla jsem si na roztomilý rozhovor, který jsem vedla s jedním pánem, tipovala bych tak kolem sedmdesáti let. Potkala jsem ho u nás v obchodě, zírala na  něj jako blázen, protože byl bos!  A co víc, měl ohrnuté kalhoty, takže ty jeho bosé nohy legračně vykukovaly ven. Nedalo mi to, šla jsem za ním a zeptala se ho, jak dlouho chodí bos? Rozesmál se a říká: “Už od dětství! Vždycky jsem chodil bosý, jen v zimě chodím v botách... V zimě né. A vůbec, nevím, co teďka všichni mají s těma bosýma nohama, vždyť dřív to bylo úplně normální!” Rozhovor ještě chvíli pokračoval a pak jsme si popřáli hodně štěstí a rozešli se. Když jsem si na něj vzpomněla, řekla jsem si, co to vlastně řeším? Ale tak trochu nastal problém, když jsem začala z botníku tahat boty a zjistila, že mi nohy jaksi “vyrostly”. Že bych musela kupovat nové? Po pravdě, do toho se mi moc nechtělo. Dávat za boty čtyři tisíce, jen, abych byla in a chodila stále “zdravě” v bosých botách. Naštěstí mi v botníku zbyly dvoje. Jedny “martensky”, v kterých jsem odchodila několik sezon, milovala je a tudíž dobře vyšlápnuté a druhé novější měkké polobotky. Pravda, boty Martens jsou určeny k úplně jinému typu chůze, mají tvrdou podrážku a tak, když jsem si je nazula (a byly mi !), musela jsem se zpět naučit v nich chodit. Když jsem je obula poprvé po bosém období, šla jsem trochu jako mimozemšťan a malé dítě v jednom. Druhé boty mají naštěstí sice silnější, ale pěkně měkkou podrážku, takže to tak velký problém nebyl. Ovšem nejsou úplně sportovní, takže na běžné nošení to zase nebylo.
Nakonec, na vysoké kramflíčky mě nikdy neužilo. Zkrátka zimu jsem přežila v pevných botách, nic strašného se mi nepřihodilo a hned, jak opadl sníh, tedy někdy v půlce února už jsem nasadila ťapky královny Koloběžky první “obutá- neobutá”.
Po dalších pár dnech jsem to začala střídat s bosou chůzí. Je fakt, že se mi často nechtělo ven a ukecávala jsem sama sebe. Vždycky to bylo ale jen o těch pár prvních krocích. A teď už v tom zase lítám - skoro stále, protože je jasné, že jsou chvíle, kdy ťapky prostě nazouvám (večer, kdy není úplně vidět a nerada bych šlápla do něčeho nepříjemného a při příležitostech, při kterých cítím, že naboso by to asi nebylo únosné, především pro okolí - proč to hrotit, ne?)
Původně, v počáteční euforii z bosochození, jsem si myslela, jak budu psát o tom všem, o svých zážitcích a pocitech. Ale, když jsem zadala heslo “bosá chůze” do vyhledávače, vyhrnulo se na mě tolik článků. názorů, e-shopů, videí, že jsem si řekla, že tudy má cesta asi nepovede. Mladší generace (a tím se nechci dotknout nikoho staršího) to prostě umí. Točí videa, píší články, blogy, jsou prostě podnikavější...Nakonec, došla jsem k závěru, že vlastně ani není o čem, protože jsem se rozhodla. Bosochození se stalo součástí mého života, tak jakýpak s tím štráchy.
Celé to je jen o tom, že mi je přes padesát a že jsem jen chtěla sdělit, že to jde. I teď. (Pokud by tedy někdo z mých vrstevníků měl chuť to zkusit a váhal.) Jde jen o to, to vyzkoušet. Pomaloučku, polehoučku, za teplého počasí. Takže teď z jara je úplně ideální čas na zkoušení. Je fajn si samozřejmě zjistit nějaké info, třeba, že se musíte naučit trochu jinak chodit (jsou na to už i kurzy!), abyste si neuhnaly újmu na zdraví, že existují různé varianty bosých bot (a hurá, jsou to i čeští výrobci!), že je třeba nohy zvykat, otužovat, že sice chodidla trochu ztvrdnou, ale ne tak, jak si mnozí představují, že se úrazy nohou nestávají tak často, jak by se mohlo zdát, že vaše chůze je intuitivní a máte z ní jiný zážitek, než v botách, že přirozená masáž chodidel masíruje i ukryté body, které souvisí s celým tělem, že se dobře hubne, že dá rozum, že při kácení stromů, či ve slévárně naboso asi nebudete :-O, atd.
Takže: “Bosé chůzi zdar!”  a  “Naciťte si to!”



Přiložené foto - Jak mi vyrostla noha aneb do těch už se nevejdu :-)