Vděčnost je největší deviza, nejcennější platidlo ve Vesmíru. Proč? Protože “otevírá” srdce. Srdce (“otevřené”) je velmi silný vysílač velkého množství pozitivních impulsů (jistě to platí i naopak, ale to nás v tuto chvíli nezajímá). Dle nejnovějších poznatků vědy má několikanásobně silnější elektrické a magnetické pole, než mozek. “Otevřené” srdce zkrátka vysílá signály třeba, když máme radost, když děláme věci rádi, těší nás je dělat a tudíž nám jdou jakoby samy od sebe. "Otevřené" srdce hýbe světem.
Když byli mí synové malí, uvažovala jsem, jak je naučit vděčnosti a dá-li se to vůbec? Brzy jsem došla k názoru, že nejlepší je můj příklad. Jako dospěláci jsme nositeli programů, které učí naše děti, ale nejen ty. Svým chováním navenek, ale i to, co prožíváme uvnitř (tedy, co ze sebe “vyzařujeme” nebo “vysíláme” ven) ovlivňujeme vše, co se kolem nás mihne.
Vděční můžeme být za ledasco. V knihách, které se zabývají naším rozvojem (tzv. rozvojové knihy ;-) ) si často můžeme přečíst doporučení, abychom si denně zapisovali, za co jsme vděční ( už to převzaly i kdejaké časopisy :-O ). Já se to naučila. Upřímně, není to stoprocentně každý den. Když to nestihnu, alespoň před usnutím poděkuji za pěkný den a usmívám se a vzpomenu si na skvělou knížku “Radovanovy radovánky” od pana Svěráka, kde každá kapitola končí slovy: “To jsme si zase užili světa! A jak si tak na všechno vzpomínal, ve spánku se usmíval.”
Někdy se mi stane, že ale nejsem úplně “naladěna” a chvíli sedím nad rozevřeným zápisníkem a přemýšlím (jako bych si nechtěla připustit radost, jako bych se chtěla ještě porochňat v té své blbé náladě). Pak začínám tím, že píši: Jsem vděčná (“jsem vděčná” mám napsané jen na začátku zápisníku, protože je to zápisník vděčnosti, takže pak už jen píšu datum a za co...) za to, že dýchám, chodím, vidím. V tu chvíli, jako by se to zlomilo a “rozpomínám si”.
Vděční můžeme být za to, že nám funguje budík, který nás vzbudí, za to, že vstaneme, za to, že nám teče voda, za to, že si můžeme ohřát vodu na čaj, za to, že někdo si dal tu práci a zrovna lístky našeho čaje sesbíral, odvezl v pytlích, nasypal do sáčků, dovezl až do místa, kde jsme ho koupili, někdo nám ho prodal a ještě se při tom usmál. To samé platí i o kávě, kdy někdo sesbíral správně uzrálé bobulky, v koších odnosil na velkou hromadu, upražil je, dal do pytlů, převezl až do místa, kde jsme si jí koupili. Navíc tady můžeme projevit i vděčnost samotné Matce Přírodě, že dovolila růst těchto plodin. Můžeme tak být vděčni i za potraviny, které někdo s péčí vypěstoval a my teď můžeme užívat těchto plodů. Můžeme být vděční za to, že někdo některé potraviny zpracoval a je z nich třeba chléb. Když jsem byla malá, se svým dědečkem jsme společně pronášeli modlitbu před každým jídlem: “Bože, rač nám požehnati, co teď budem pojídati! Amen.”
Můžeme být vděční za to, že někdo vyrobil naše oblečení, za to, že nám jede autobus, metro, vlak, tramvaj a někdo je bezpečně řídí a doveze nás na místo, kam potřebujeme. Můžeme být vděční za setkávání s lidmi, kteří nás osloví, s kterými sdílíme jakékoliv zkušenosti, za lidi, kteří nás nasměrují svými názory, za to, že nás někdo v obchodě, v restauraci obslouží, za to, že svítí slunce, protože vykvetou květiny, za to, že prší, protože příroda potřebuje vláhu, za to, že funguje výtah a nemusíme vynášet těžké tašky nebo své unavené tělo do horních pater, za to, že nám jede auto, za to, že jsme dnes pořídili svůj nákup za báječných podmínek, za to, že se nám dnes práce vydařila, za to, že jsme dostali veselou zprávu nebo dopis nebo nám někdo zčista jasna zavolal, za to, že si někdo vzpomněl, že máme dnes narozeniny nebo svátek, za to, že někdo projevil zájem o naší osobu, za to, že se nám podařilo krásně uklidit, že máme doma uklizeno, za to, že nám pere pračka a žehlí žehlička, za to, že nám dnes klient zaplatil a byl velmi spokojený, za to, že se nám dnes ozvali další klienti, kteří projevili zájem o naší práci, za to, že nám funguje počítač…
Jsem vděčná za to, že jsem dnes naučila číst a vyslovovat těžké slovo jednoho malého kamaráda, za to, že mě navštívili synové a mohli jsme se obejmout, za to, že se jim daří dobře, za to, že jsou to slušní a pozitivní lidé, za to, že mám svůj domov, za to, že mohu tohle napsat, za to, že žiji v době, kdy existuje internet a mé myšlenky mohou někomu pomoci, mohou oslovit mnoho lidí a já mohu při tom být jinde, než oni...
Vděční tedy můžeme být opravdu za každou maličkost, za každý aspekt v našem životě, nejen ten, který je evidentní. Jsou to opravdu i ty nejobyčejnější všednosti, kterých si vlastně ani nevšímáme, ale i ty tvoří náš život!
Pakliže si vzpomenete, uvědomíte, zapíšete alespoň ty tři věci, za které projevíte vděčnost, tak, jak řekla před nedávnem jedna má klientka: “Najednou jsem měla ze sebe víc radost a v duchu jsem se i chválila!” Začnete se mít víc rádi, otevřete své srdce a začnete vysílat radostný signál, který se šíří do okolí, jako kruhy na vodě. A je to nakažlivé!
Jsem vděčná, že jste si těchto pár řádků znovu přečetli a případně sdíleli s ostatními.
Děkuji vám, přeji vám dny otevřených srdcí a
rada na závěr: “Naciť si to!”
Když byli mí synové malí, uvažovala jsem, jak je naučit vděčnosti a dá-li se to vůbec? Brzy jsem došla k názoru, že nejlepší je můj příklad. Jako dospěláci jsme nositeli programů, které učí naše děti, ale nejen ty. Svým chováním navenek, ale i to, co prožíváme uvnitř (tedy, co ze sebe “vyzařujeme” nebo “vysíláme” ven) ovlivňujeme vše, co se kolem nás mihne.
Vděční můžeme být za ledasco. V knihách, které se zabývají naším rozvojem (tzv. rozvojové knihy ;-) ) si často můžeme přečíst doporučení, abychom si denně zapisovali, za co jsme vděční ( už to převzaly i kdejaké časopisy :-O ). Já se to naučila. Upřímně, není to stoprocentně každý den. Když to nestihnu, alespoň před usnutím poděkuji za pěkný den a usmívám se a vzpomenu si na skvělou knížku “Radovanovy radovánky” od pana Svěráka, kde každá kapitola končí slovy: “To jsme si zase užili světa! A jak si tak na všechno vzpomínal, ve spánku se usmíval.”
Někdy se mi stane, že ale nejsem úplně “naladěna” a chvíli sedím nad rozevřeným zápisníkem a přemýšlím (jako bych si nechtěla připustit radost, jako bych se chtěla ještě porochňat v té své blbé náladě). Pak začínám tím, že píši: Jsem vděčná (“jsem vděčná” mám napsané jen na začátku zápisníku, protože je to zápisník vděčnosti, takže pak už jen píšu datum a za co...) za to, že dýchám, chodím, vidím. V tu chvíli, jako by se to zlomilo a “rozpomínám si”.
Vděční můžeme být za to, že nám funguje budík, který nás vzbudí, za to, že vstaneme, za to, že nám teče voda, za to, že si můžeme ohřát vodu na čaj, za to, že někdo si dal tu práci a zrovna lístky našeho čaje sesbíral, odvezl v pytlích, nasypal do sáčků, dovezl až do místa, kde jsme ho koupili, někdo nám ho prodal a ještě se při tom usmál. To samé platí i o kávě, kdy někdo sesbíral správně uzrálé bobulky, v koších odnosil na velkou hromadu, upražil je, dal do pytlů, převezl až do místa, kde jsme si jí koupili. Navíc tady můžeme projevit i vděčnost samotné Matce Přírodě, že dovolila růst těchto plodin. Můžeme tak být vděčni i za potraviny, které někdo s péčí vypěstoval a my teď můžeme užívat těchto plodů. Můžeme být vděční za to, že někdo některé potraviny zpracoval a je z nich třeba chléb. Když jsem byla malá, se svým dědečkem jsme společně pronášeli modlitbu před každým jídlem: “Bože, rač nám požehnati, co teď budem pojídati! Amen.”
Můžeme být vděční za to, že někdo vyrobil naše oblečení, za to, že nám jede autobus, metro, vlak, tramvaj a někdo je bezpečně řídí a doveze nás na místo, kam potřebujeme. Můžeme být vděční za setkávání s lidmi, kteří nás osloví, s kterými sdílíme jakékoliv zkušenosti, za lidi, kteří nás nasměrují svými názory, za to, že nás někdo v obchodě, v restauraci obslouží, za to, že svítí slunce, protože vykvetou květiny, za to, že prší, protože příroda potřebuje vláhu, za to, že funguje výtah a nemusíme vynášet těžké tašky nebo své unavené tělo do horních pater, za to, že nám jede auto, za to, že jsme dnes pořídili svůj nákup za báječných podmínek, za to, že se nám dnes práce vydařila, za to, že jsme dostali veselou zprávu nebo dopis nebo nám někdo zčista jasna zavolal, za to, že si někdo vzpomněl, že máme dnes narozeniny nebo svátek, za to, že někdo projevil zájem o naší osobu, za to, že se nám podařilo krásně uklidit, že máme doma uklizeno, za to, že nám pere pračka a žehlí žehlička, za to, že nám dnes klient zaplatil a byl velmi spokojený, za to, že se nám dnes ozvali další klienti, kteří projevili zájem o naší práci, za to, že nám funguje počítač…
Jsem vděčná za to, že jsem dnes naučila číst a vyslovovat těžké slovo jednoho malého kamaráda, za to, že mě navštívili synové a mohli jsme se obejmout, za to, že se jim daří dobře, za to, že jsou to slušní a pozitivní lidé, za to, že mám svůj domov, za to, že mohu tohle napsat, za to, že žiji v době, kdy existuje internet a mé myšlenky mohou někomu pomoci, mohou oslovit mnoho lidí a já mohu při tom být jinde, než oni...
Vděční tedy můžeme být opravdu za každou maličkost, za každý aspekt v našem životě, nejen ten, který je evidentní. Jsou to opravdu i ty nejobyčejnější všednosti, kterých si vlastně ani nevšímáme, ale i ty tvoří náš život!
Pakliže si vzpomenete, uvědomíte, zapíšete alespoň ty tři věci, za které projevíte vděčnost, tak, jak řekla před nedávnem jedna má klientka: “Najednou jsem měla ze sebe víc radost a v duchu jsem se i chválila!” Začnete se mít víc rádi, otevřete své srdce a začnete vysílat radostný signál, který se šíří do okolí, jako kruhy na vodě. A je to nakažlivé!
Jsem vděčná, že jste si těchto pár řádků znovu přečetli a případně sdíleli s ostatními.
Děkuji vám, přeji vám dny otevřených srdcí a
rada na závěr: “Naciť si to!”
