Unknown 23:07

Tak nám to začalo…
Mnozí z nás se “zajíždějí” v nových, jiných, neznámých režimech - pracovních, školních, časových…
Zkrátka někdo nastoupil do nového zaměstnání, třeba svého úplně prvního, někdo nastoupil do nové školy. Myslím, že my všichni velcí lidé i trochu menší lidičky, už jsme prošli procesem “formování”, a tak, sice získáváme nové zkušenosti, ale už se popasujeme ve větším společenství, víme, jak na to.
Ale, co ti, kteří přišli a nebo teprve půjdou do většího kolektivu úplně poprvé? Je to nové jak pro ně, tak pro ty, kteří se o ně starají, tedy maminky, tatínky, tety, strejdy, babičky, dědy atd.
Už jen vědomí toho, že se na nějakou dobu odloučí od těch, na které byli doposud zvyklí, může vyvolat velké trápení, stesk, lítost nebo strach.
Úvaha nad tím, zda dítě do školky zapsat je asi bezpředmětná tam, kde prostě není zbytí, kde rodiče a nebo jenom jeden rodič musí nastoupit do zaměstnání z ekonomických důvodů.
Taky je to asi bez diskusí u předškoláků, tedy těch, kteří už to mají “za pár” a v krátké budoucnosti je čekají školní lavice.
Trochu se ale pozastavuji (dlouhá léta) nad tím, že do školky chodí i děti, které mají doma maminky s dalším nebo dalšími sourozenci. Otřepané zdůvodňování, časté “zaklínadlo”: “Dítě přeci potřebuje být mezi dětmi!” mě malinko děsí. Malé děti, myslím si, potřebují především lásku od své rodiny. Nehledě na to, že doma bývá ono mladší dítě, dítě ze sousedství, děti na pískovišti, v parku…Ale...je třeba investovat do toho, tedy do výchovy, nějakou energii a tady, zdá se mi, to občas pořádně skřípe.
Maminky (rodiče) často své starší dítě odloží (ano, používám toto ošklivé slovo) do školky v domnění, že to je pro jejich potomka úplně to nejlepší. Neuvědomují si však, že ačkoliv název Mateřská škola je odvozen od slova matka a tuto úlohu ve školce berou na sebe profesionálky - paní učitelky (potažmo ale i další personál), přeci jen 25 - 28 dětí je 25 - 28 dětí a na jednu, možná i dvě “maminky” je to až příliš. I kdyby se rozkrájely, nemohou nahradit individuální přístup maminek opravdových. Další věc, kterou si rodiče mnohdy neuvědomují, je to, že některé děti zde setrvávají 8 i více hodin, což je normální pracovní doba!! A jak vy se cítíte po své pracovní době? Nejste náhodou unavení? Nemáte toho všeho plné zuby? A co teprve malý človíček? Který přebývá většinu času v obrovském hluku (podle někdejších výzkumů se tento hluk dá přirovnat hlučné křižovatce ve větším městě), pod neustálým tlakem různých příkazů a zákazů, které jsou udělovány z bezpečnostních důvodů…
Vždycky mi bylo líto těchto "starších", kteří jsou ve školce od brzkých ranních hodin (většinou je přivádí tatínek cestou do práce) až do posledních chvilek provozní doby, s odůvodněním vycházkovým tempem přicházející maminky, že Pepíčkovi se ve školce přeci tolik líbí!, ačkoliv už dobrou půlhodinu sedí ve třídě nebo na ztichlé zahradě úplně sám a hlavou se mu asi honí myšlenka, proč on musí být (ze svého pohledu zcela nespravedlivě) bez maminky, když jeho bratříček nebo sestřička si doma maminky užívají a mají ji sami pro sebe. Z toho je mi a vždycky bylo hodně smutno.
Dobrá, trváte - li na svém a své dítě do školky prostě dávat chcete, přimlouvám se tedy alespoň za to, abyste respektovali, že mateřská škola je Škola, tedy instituce a jako taková má svá pravidla, svou pracovní dobu, například. Úřad (ani obchod) vám také dříve neotevře a úředníci ani obchodníci s vámi o půl hodiny sedět přesčas nebudou.
Docházíte-li do školky pravidelně, sledujte veškeré informace, které pro vás paní učitelky (personál) chystají, určitě je naleznete na dobře viditelných místech a v době moderních mobilních telefonů nejspíš není problém si tyto informace ofotit (předpoklad je potom na ně nezapomenout :-O). Některé školky mají dobře fungující webové stránky a tam se určitě potřebných sdělení dohledáte. Personál musí této činnosti věnovat čas navíc, takže tím, že alespoň toto respektujete, sledujete, dáváte najevo, že si jejich práce vážíte, ceníte a paní učitelky (personál) přinejmenším potěší váš zájem.
Školka (ale i např. základní škola) je jen prodloužená ruka rodiny. Takže by měla opět začít fungovat spolupráce.
Vím, že většinou to tak je, to mohu potvrdit i ze své dlouholeté praxe, ale vyjímky se najdou.. a jsou to právě ony, které dokáží “přetřít na černo” veškerou obětovanou snahu.
A přimlouvám se za to, abyste si své starší brali “po o”. Pokud tedy argumentujete tím, že dítě školku potřebuje, určitě si za celé dopoledne hodně pohrálo, protáhlo se i se něco naučilo, vidělo, zažilo..takhle to bylo z vaší strany myšleno? Pak tedy se domnívám, že dopolední návštěva školky úplně uspokojí vaše nároky a požadavky...(nebo snad chcete víc...nejde tu jen o to, že vám vaše dítě někdo hlídá?...)
Takže porozmýšlejte, mějte své děti rádi, užívejte si jejich přítomnosti, hrajte si s nimi, objevujte JEHO svět, ono bude objevovat ten váš a “Naciťte si to!”

Přeji vám pohodový školní rok.

Pohyb je zdravý Unknown 15:31

Den před začátkem Olympiády jsem zaslechla z televize reportéra, který říkal, že už vše může začít, že je vše připravené. Nad Riem obrovská socha Ježíše a na hladině hlídkují bitevní lodě, ulice střeží tisíce ozbrojenců. Tak vám nevím. Socha má rozpažené ruce a proběhlo mi hlavou, zda Ježíš tímto gestem přijímá své ovečky a nebo je to gesto “vzdávám se”. Jistě, všichni víme, jak to je. Ale to jsou  podivné paradoxy našeho času.
Zazoomujte a dole na zemi, ve střeženém komplexu, se sešli sportovci z celého světa, aby v duchu tradice Olympijských her čestně usilovali o vítězství. Aby sportovali do posledních sil a dechu, aby vydali ze sebe to nejlepší, aby uspěli. Milióny nás jsme byli u toho, ať už přímo nebo zprostředkovaně. Také jsme se snažili, abychom doprovázeli, podporovali v duchu své favority. Také jsme dávali ze sebe to nejlepší. Ne všichni se vejdou na stupně vítězů a tak mohlo přijít i zklamání, to však prožívali spíš fanoušci, než atleti. Sportovci to berou sportovně, jsou nad věcí a jsou odhodlaní to nevzdávat. Nadšení a pozitivní emoce, které jsme vysílali směrem k “našim koňům”, bychom si ale měli zapamatovat, uchovat si je pro sebe. A měli bychom se nechat inspirovat, nechat se nakazit houževnatostí a odhodlaností sportovců. Vzít si je do našeho všedního života, ne jen čekat a pozorovat, jak ten, či onen sportovec, sportovkyně zase někde zazáří. My bychom měli zazářit. A neměli bychom se bát zářit! Ve všech oblastech našeho života.
Zazoomujeme - li až k sobě a k našemu vztahu ke sportu. Je to pouze gaučování nebo i aktivní pohyb?
Za svou osobu musím říci, že mám pohyb ráda. Moje maminka říká: “ty jsi nikdy neposeděla, pořád jsi poletovala, dělala kotrmelce a hvězdy. Asi jsi byla...no, jak se to teď říká, ta...hyperaktivní..” No, nějaká aktivita to byla (a myslím, že v dřívějších dobách u dětí mnohem četnější, normálnější, pohyb prostě k životu patřil, dál nerozebírám), ale v medicínském slova smyslu to asi ta pravá hyperaktivita nebyla :-).
Prapůvodní pohyb, který může vykonávat (téměř) každý, je chůze.
Pokud jsou vzdálenosti dostupné chodím pěšky, i když je to zdržení. Užívám si každý krok, zvláště teď, kdy chodím bosa (i na těch špinavých ulicích). Mám ráda turistiku. Do svého denního režimu režimu jsem si zařadila takové 15 - ti minutové kolečko. Cvičím, hýbu se, protože vím, že mě to povzbudí. Jsem však k sobě shovívavá a někdy si prostě ulevím a lenoším. Proč se mám drásat, že jsem dneska neujela na trenažéru pár minut? I to je důležité, být v pohodě. Někdy je prostě dobré poslechnout tělo a vysadit nebo cvičit úplně něco jiného nebo dělat úplně jinou pohybovou aktivitu, třeba na zahradě. Můj milovaný přítel jezdí velmi rád na kole. Vždycky mi vypráví kolik “udělal” km a já se divím. Ale jsou chvíle, kdy řekne “Teď jsem pár dní nejezdil a musím se zase do toho dát”, ale říká to s takovými výčitkami, jako by nesplnil domácí úkol a čekal ho trest. A já se zase divím a ptám se: “ Proč se na to díváš takhle? Jakýkoliv pohyb je ale důležitý. A ty se máš za to chválit. Chválit se, že děláš víc, než ostatní, že děláš tuto věc navíc pro sebe, pro své zdraví, náladu, i když to neděláš denně. Přeci děláš i jiné věci. Nejsi přeci závodník.” Jak je známo, při pohybu se uvolňují ty známé endorfiny, uvolňuje se stres, myslíme v tu chvíli na něco jiného a je nám veseleji. Je to prostě i o té pohodě.
Je ještě další varianta, kterou často, skoro pravidelně využívám. Jsou to “samocvičící stroje”, které byly původně vymyšleny pro pacienty po operacích pohybového aparátu. Ale to by nebyl člověk vynalézavý, aby nenašel ještě jiné využití. A to je super! Prostě zakoupíte permanentku a jdete na to, tedy zalehnete :-). Víte, ale nemyslete si, že to je tak “neaktivní”. Po instruktáži, co, na kterém “stole” dělá stroj, tedy udělá za vás, přidáváte i svou vlastní aktivitu (zpevňování svalstva, práce rukou, protitlak nohou) a divili byste se, když dlouho necvičíte nebo jste necvičili nikdy vůbec, kolik svalů v těle máte, aniž o nich víte :-). Podobně jako u jógy zpočátku objevujete všechna “zákoutí” svého těla. :-)
Chodím sem ráda, protože je tu velmi milá paní recepční a instruktorka v jedné osobě, paní Renatka. (Jsou tu ještě další dvě dámy Olinka a Helenka, ale Renatka je má favoritka.) Paní Renatka dělá tento salon tím, čím je. Dělá ten "správný pohyb", šíří dobré vibrace, příjemnou atmosféru, je pozorná, ochotná, vstřícná, vždycky usměvavá, umí povzbudit. Je velmi komunikativní, což je důležité, protože při cvičení se sejdou (většinou) ženy a přeci jen si sem tam něco povídají a paní Renatka umí zábavnou komunikaci udržet. Zkrátka paní Renatka žije touto prací a díky ní žije i toto místo.
(Všimli jste si, že v každém kolektivu se najde takový “povzbuzovač”? Ten, co svým chováním a jednáním “navádí” ostatní k lepším výkonům? A jestlipak si toho všimnou šéfové, nadřízení? Pan majitel salónu, kde pracuje paní Renatka, to dobře ví, že tu má takovou dobrou duši a pevně věřím, že ji za to i náležitě oceňuje. Protože i dobré duše, které nejsou delší čas doceněny, odchází. A to by byla v tomto případě veliká škoda.)
Tak vidíte od Olympiády až k nám na sídliště :-)
A ještě nás čeká Paralympiáda! A tam teprve bychom měli načerpat inspiraci k tomu udělat nějaký ten krok, pohyb navíc! Závazek, že se budu víc pohybovat, si nemusíte dávat jen na Nový rok. Každý den, každou hodinu, každou minutu máme šanci to udělat jinak, lépe, ve prospěch našeho dobrého zdraví, naší dobré nálady, vlastního poplácání se po zádech…a tím zároveň ve prospěch nás všech (dobré vibrace se šíří :-))
I ten nejposlednější olympionik musel jednou vstát a začít to dělat. A takovou usilovnost, kterou do svých příprav musel vložit, aby se dostal až na Olympiádu, po vás ani nikdo nechce. Mějte se rádi! Mějte radost! Aktivně!
Tak si to “Naciťte” a trochu si zacvičte :-) (verš to asi nebude, co? :-) )

Užitečný odkaz

Mějte se rádi! Mějte radost! Aktivně!

Jde to! Unknown 23:07

Přemýšlela jsem nad minulým příspěvkem, zda jsem volila ta správná slova. Ještě v noci mi přišel mail, který mé pochybnosti rozptýlil. Byl od mého milovaného, dlouholetého přítele. Mám toho človíčka ráda, připomíná mi mého tatínka - dobrosrdečný, přímý, pracovitý, zručný, obětavý...Známe se od dětství, a tak o sobě ledacos víme, ale, co mi prozradil v mailu, mi bylo dosud utajeno. Bydlí mimo Prahu a les má na dosah, do tohoto lesa chodí na procházky se svým psem. A pokaždé z lesa přináší plný pytel plastů všeho druhu, který pak odnáší do žlutého kontejneru. Jak píše: “Ani netušíš, jak rychle je ten pytel nacpaný k prasknutí. Onehdy jsem potkal svého, o dost mladšího, souseda a ten koukal, že z lesa nenesu houby, ale plasty! Nicméně se podělil, že dělá totéž, takže jsem byl rád, že v tom nejsem sám a určitě je nás víc. ”
To je opravdu potěšitelné, ale je to onen venkov, kde má každý své územíčko a o to se stará a jak vidno, zahrnují do svého území místní obyvatelé i kousek lesa, který určitě není jejich (komu asi patří?).
Napsal mi také, že v jejich obci žije jedna starší paní, která, jak jsem z toho vyrozuměla, bydlí u stanice autobusu. Již dlouhou řadu let tuto stanici uklízí od různých nepořádků (stanice asi také není její, komu asi patří?). A co si budeme povídat, nejedná se pouze o papírky...Tu a tam si zde někdo pořádně uleví, jak to jen popsat? Lehce, těžce i vrchem, asi tak nějak by se ten “nepořádek” dal charakterizovat. Zpočátku to bylo tak, píše přítel, že jen to uklidila, druhý den už tam byl další “nášup”. Ale tato statečná paní vytrvala se slovy, že ti, co to dělají, jsou hovádka. A čas plynul. Nyní se přeci jen, dle slov mého přítele, situace začíná měnit a i ostatní si více hledí toho, co je před jejich vrátky. V hlavě se mi odehrála filmová scéna jako ze starých českých komedií typu Bartáčkovi vs. Novákovi. Soused Kadrnožka kouká zpoza záclony ven a komentuje: “Hele, stará Vomáčková už zase zametá stanici, haha!”. Tak to jde dál a dál a jednoho dne se přihodí něco zvláštního. Pan Kadrnožka stojí se smetákem a s hráběmi před svým domem a hrabe a zametá...a není sám. Copak se to stalo? Někdy to trvá, než to ti ostatní pochopí, že je to a bude takové, jaké si to udělají (uděláme). Nikdo jiný to neudělá (alespoň ne tak často, jako to můžeme udělat my, zde (=kdekoliv) bydlící, protože nám na tom začne záležet). To si ovšem musíme uvědomit.
Takže té staré dámě, co se nebála, nestyděla, nebylo jí to na obtíž, že dělala práci za někoho jiného a uklízela po někom jiném, patří velký dík, vděk a přímo Zlatá medaile za vytrvalost, protože byla příkladem pro ostatní (včetně pana Kadrnožky :-)).
I u nás na sídlišti se konají takové jarní úklidové akce. Takové novodobé “Akce Z” (už ani nevím, proč zrovna Z). Akce Z však byly akce masové a každý ví, z jakých důvodů. Dnes jde o dobrovolnost, proto se u nás na tak velké sídliště sejde jen pár jedinců. A tak nějak se (mi) to zdá, jako kapka v moři (i když i ta je důležitá). A určitě nemám v úmyslu nijak tuto snahu shazovat. Je-li to ku prospěchu a ozdravění prostředí, je to dobré.
Napadá mě ale, že snad by opravdu stačilo, abychom si od této chvíle každý z nás byl vědom toho, co (u)děláme. Jsme, býváme roztěkaní, jsme zvyklí dělat více věcí najednou - jdu se psem, vyřizuji při tom hovor (ne vždy si všímám, kde můj pes dělá potřebu), mám chuť na sušenku, potřebuji nést tašky, není tu koš a přeci obal neponesu domů?, jdu s kamarádem, povídám si, kouřím a nedopalek zašlápnu uprostřed chodníku, přestanu vnímat, co se s ním děje dál...a tak podobně.  Doba je prostě taková. A je taková? A kdo jí dělá “takovou”? Myslím, že bychom se mohli učit dělat věci vědomě, soustředit se. To by totiž přineslo zpomalení a zpomalení by nám dovolilo vnímat věci jinak, lépe, pečlivěji. I já se učím, i já se neustále zastavuji ve svých myšlenkách a přemýšlím, co právě dělám. Přeci! také jsme se naučili, že z okénka auta se nic nevyhazuje. Ano, je to jaksi dáno předpisy a ty většina z nás dodržuje. Takže, kdyby si každý z nás udělal svůj vlastní předpis, který se bude týkat nejen pořádku doma ve skříni, ale i na chodbě domu, ve kterém bydlíme a před naším domem, v naší ulici, městě, zemi, na Zemi - Nebylo by nám všem tak nějak “hezčejc”?
Nedávno jsem narazila na tuto myšlenku: “Znečišťujeme-li svůj vnitřní prostor, znečišťujeme zároveň i Zemi.” Znečištěný vnitřní prostor je v této větě vyjádřením našeho zaneseného, věčně roztěkaného, nesoustředěného myšlení. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud si budeme uvědomovat, budeme vědomi toho, co děláme, budeme žít v lepším, čistším (i energeticky) prostředí. A zcela záměrně píši budeme, ne, že můžeme, protože není čas na nějaké přešlapování a zkoušení, další pokusy, čas běží a my žijeme tady a teď!
(Ten, kdo poznává tuto větu, předpokládám, věřím, že ví, že zde na tomto místě nebyla zneužita a pochopil, proč je zde.)
Hmm, hmm, ale jak to nacvičit? to být si vědom? Prostě se zastavte a zkuste třeba:

...pozorovat východ slunce, třeba i na sídlišti...

...pozorovat "nakreslené" čáry od letadel až se rozpustí nebo poslouchat ptáky, co bydlí ve stromech...

...pozorovat mraky, hledat tvary, barvy, písmenka, postavy, zvířátka, mozek už ví, jak na to :-)...

...pozorovat oheň, ve kterém necháte shořet vaše dnešní i včerejší chmury...

...pozorovat barevný západ...

Pozorujte cokoliv...
Utište, prozatím, alespoň na chvíli, své myšlenky a prociťte si ty chvíle a prodlužujte je, užívejte si je.
Na to, že dnes nebo zítra vyjde a zajde slunce, že prší nebo padá sníh, nemusíte čekat až vám to řeknou v předpovědi počasí, na to můžete přijít i sami!
A do té doby, než budeme všichni uvědomělí a než bude všude čisto, projevujme vděčnost těm, kteří (které) po nás uklízí, protože bez nich...by....i když...možná, že bychom byli potom vědomí mnohem dříve. Zatím ale buďme vděční, že takoví lidé tu jsou, uvědomme si jejich přítomnost a "Naciťte si to!"



Huráá! Ve vedlejší ulici jsem objevila kontejner na kov!
Užitečný odkaz

A co špinavé nohy? Unknown 14:02

(Dnes tady nejspíš “zazní” výrazy, které já používám, protože to tak cítím, ale ne všichni je přijímají, ačkoliv mluvíme o tom samém, pouze jinými slovy...)

Takže, co se špinavýma nohama?
Hmmm,... musím se dlouze zamyslet… napadá mě!: a co si je umýt? :-)
To je samozřejmě nadsázka. Jak jsem psala někde minule, je to jako, když přijdete domů a umyjete si ruce. Je jasné, že nohy mají po takovém bosém tréninku poněkud hrubší povrch, asi jako mozoly na ruce (kdo pracuje manuálně, chápe), takže utírat si je do sněhobílého ručníku je poněkud nepraktické. Já jsem to z běžného mytí vyřadila a mám na utírání nohou ručník tmavších barev.
Setkávám se s různými reakcemi. Od dospěláků například: “Jé, pani, kde ste nechala boty?” nebo, “Jé, to je dobrý nápad!”. To potom s úsměvem reaguji: “No a víte kolik uspoříte za boty?” nebo pán se zadíval a pronesl: “To jste teda vodvaz.” Jen mávnu rukou a směju se. Ale nejlegračnější jsou děti, těm to nějak nejde na rozum. Zachytím jejich pohled a pak vidím takové to spiklanecké naklonění k mamince a větu: “Mami, ta paní neměla boty.” To pak je uhnaná maminka s nákupními taškami vytržena ze svých myšlenek, co že má dnes ještě stihnout a reaguje: “Kde? Co? Ale, prosim tě!” Mám jeden hezký zážitek právě s dětskou pozorovatelkou. Stála jsem na autobusové zastávce a vedle poskakovala malá holčička, žvýkajíc při tom rohlík. Doskákala až ke mě a ačkoliv jsem měla dlouhé, široké kalhoty, zbystřila a ohnula se do strany, aby se podívala lépe, jestli je to fakt fakt, že jsem bez bot. Tak jsem vzala kalhoty a nadzvihla je, abych to potvrdila. Holčička jukla na nohy, pak na mě, spokojená s výsledkem, odskákala zpět k mamince. Vedle na lavičce seděla paní, která celou situaci sledovala a když jsem se na ní podívala, začaly jsme se smát. Moc prima zážitek. Ukazuje, jak děti, když jim řekneme pravdu, přijmou ji, pokývají hlavou a nedělají žádné závěry, nehodnotí, prostě to přijmou jako fakt a dál se tím nezatěžují. Následováníhodný přístup, co myslíte? Zážitků není mnoho, i pro mne je to nové, proto to zde uvádím, že s bosou nohou může být i veselo :-)
Nejběžnější reakcí je: “...a to fakt chodíš i tady, v té špíně? A nebojíš se, že si něco vrazíš do nohy?”
Při jednom posezení "zdravého jádra kolektivu" s mými bývalými spolužáky, padla tatáž otázka a odpovědí bylo souhlasné: "Kdybychom chodili bosi všichni..." Jistě, že to není možné, to by nebyl svobodný svět!
Jsem u toho, vážení. Když jsem poprvé vyšla, začala jsem si uvědomovat nejen ono jakési projení, ale především tu opravdu velkou špínu, téměř všude. Je to tady ve městě. Na venkově jsem se s tím v takovém množství nesetkala. Tam má každý "svoje území" a snaží se o něj pěčovat a udržovat v pořádku, v čistotě. Tady v Praze to nějak není vidět. A to buďme rádi, že nežijeme třeba v Itálii, kde lidé přeskakují odpadkové pytle, které se nevešly do popelnic, neboť nejsou uklízecí pracovní síly, či z jiných důvodů.
Velmi záhy jsem si to uvědomila, tedy vyskočila mi v hlavě myšlenka: Ale, děvče, tohle je realita! TOHLE JE REALITA!! To, jakým způsobem se chováme ke svému prostředí, k Matce Zemi, jak si po ní chodíme odděleni ve svých svršcích a dáváme na odiv své postavení, hodnotíme se podle toho, aniž si uvědomujeme, že je to ONA - Země, která nás živí, aniž si uvědomujeme, že potraviny v obchodě pochází právě, lyricky řečeno, z jejího lůna, ona, která nám poskytuje prostor (abychom ji pořádně zabetonovali), klidné útočiště například při procházkách, jak ji ignorujeme a pokud ji takto znečišťujeme, dáváme na vědomí své pohrdání. Naše Země je poplivaná, politá bůhví čím, plná papírků, nedopalků, válejících se igelitových sáčků, prázdných kelímků a plastových lahví, střepů, odpadků všeho druhu. Tohle všechno jsem si pořádně neuvědomovala ani já, do té doby, než jsem se dostala do jejího přímého kontaktu. Souhlasím s jednou mojí známou, maminkou dvou krásných, šikovných kluků Máti a Vilíka, že tohle určitě není nic pro malé děti. Napadá mě otázka: A proč? A přitom ( To je již vědecky dokázáno a o tom někdy příště) Země je obrovská bojovnice, bojujíc o “svá práva” svým vlastním způsobem. Hm, zní to hodně fanaticky? Možná...Ale, byla jsem vychovaná tak, že by mě ani ve snu nenapadlo odhodit na zem papírek, vysypat odpadky z okna! (ano i s takovými případy jsem se za svůj život setkala), vysypat přeplněný popelník na parkovišti...atd.
Vážení, je to zodpovědnost každého jednoho z nás, přestat dělat, že se mě to netýká. Vždyť tu všichni žijeme, dýcháme, prožíváme, chodíme na jednom malém, omezeném prostoru (z hlediska velikosti vesmíru kolem to platí jednoznačně). VŠICHNI! Buďme tedy zodpovědní nejen ke své osobě, našim blízkým, ale k tomu, co je za našimi dveřmi nebo okny. Ono totiž, všechno je na téhle planetce propojené a vše souvisí se vším. Už jen, když se rozhodnete udělat několik kroků navíc směrem ke koši, uděláte pro sebe a pro nás dohromady obrovský kus práce. KAŽDÝ Z NÁS.
Tohle si opravdu, ale opravdu “Naciťte!”
Já jsem tuto skutečnost přijala a jsem s tím srozumněna, že je to zatím tak, jak to je a proto naboso pokračuji.
A abych nekončila jaksi někde jinde, přikládám několik ilustračních fotografií:

  1. jak vypadají nohy po denním trajdání v přírodě a žhavém chodníku 

  2. nohy po běžném umytí spolu s rukama :-), nejhůř umýt jde čerstvě posekaná tráva, tady pomáhá citrón

  3. nohy připravené ke spánku, lehce vydrbané pemzou, natřené kokosovým olejem s kapkou esenciálního oleje, dle nálady. Rozmanitá škála esenciálních olejů Young Living, nejenže nabízí konkrétní zpracování bylin, rostlin, stromů a jejich konkrétní použití, ale jsou to i směsi, kde se jednotlivé složky vzájemně podporují. Navíc si směsi mohu míchat dle “chuti” a používat je zcela intuitivně, protože “informace” v nich skryté, jsou dary právě Matky Země, která s námi chce souznít a o totéž bychom se měli snažit i my.

  4. ťapky do kapsy v původním stavu 

  5. ťapky do kapsy připravené k použití. Pokud jdu ve tmě, nazouvám je z bezpečnostních důvodů, tady je i intuice krátká :-)

A ty nohy, myslím ta chodidla - není to tak hrozné, co? Kdy jste se naposledy dívali na svá chodidla? :-D Musím konstatovat, že po té, co jsem vyběhla do světa naboso, se mají moje nohy mnohem mnohem lépe a voňavěji :-)
Tak ještě jednou: “Naciťte si to!” (nejlépe všechno)

Užitečný odkaz

A co ruce? Unknown 15:05

Proč zrovna ruce? Protože, podobně jako nohy, jsou zprostředkovatelem informací z našeho okolí, to ví dnes už každý. Jsou to takoví zpravodajci (v případě nohou informací minimálně, neboť na nich máme většinou ty “palčáky” :-)). Zkrátka, bereme to zcela běžně, nepřemýšlíme nad tím. Až, když se něco uděje, třeba se poraníme, “zjistíme”, že je máme.
Rukou si mnoho lidí všímá mezi prvním, když se na někoho podívají nebo se seznamují. Ruce prozrazují, co děláme, jak o sebe pečujeme.
Ruce jsou obrovský nástroj ve smyslu jejich využívání.
Ruce nám říkají nejen, že to, či ono je teplé, studené, hladké, drsné, jemné, hrubé, mokré, suché, ostré, kulaté, hranaté, špičaté, příjemné, nepříjemné. Vzpomínám si, že, když jsem se popelila jako malá holka mezi hoblinami, které ve své dílně vyprodukovával můj dědeček truhlář, pozorovala jsem, jak pracuje s hoblíkem a jak po pár tazích po prknech, která právě hobloval, přejížděl rukou, aby zkontroloval, zda už je to ono. Ruce posílají do naší “centrály” signál o bezpečí a nebezpečí (klasický příklad: “nesahej na ta rozpálená kamna!”). Ruce umí tvořit, malují, píší, hnětou hlínu i těsto (i vaření je umění :-)), pletou, splétají a zaplétají, rozplétají. Ruce umí držet, držet nástroje při tvorbě se dřevem, látkou, kamenem, papírem, kovem, umělou hmotou. Ruce umí držet i nemocného, starého, či zraněného, umí držet dítě, při jeho prvních krůčcích, umí pochovat a pohladit. Ruce umí dělat gasta, rukama je možno se i domluvit!
Ruce ale také umí léčit. Už jen pouhý příjemný dotek pomáhá. Umí zprostředkovat pocit (jak funguje mozková chemie je jiná kapitola). Příjemný dotek umí léčit. Každý to umí. Jsou lidé, kteří do doteku dávají “přidanou hodnotu”, cosi vysílají. Patřím k nim i já. Vzpomněla jsem si, že, když jsem vylezla z těch hoblin a začala chodit do školní družiny, měli jsme jednu krásnou paní učitelku (tedy paní vychovatelka to byla, ale my jí říkali paní učitelko), Kubištová se jmenovala (ne Kubišová :-)), nosila tehdy velmi módní, dlouhý, fialový, prošlajfnutý (kdyby někdo nevěděl, takový projmutý, na tělo) kabát a bílé krešlakové (z umělé hmoty napodobující kůži) kozačky, zkrátka pro nás hvězda, kterou jsem milovali. A s touto paní učitelkou jsme samozřejmě chodili ven i v zimních měsících. Paní učitelce, pokud si nevzala rukavice, byla velká zima na ruce. I nabídla jsem jí, že jí zahřeji, tak, jak mě to naučila maminka. A tak, zatímco si ostatní hráli, já držela ruce paní učitelce v kapsách a hřála jako kamínka. “Co ty to máš za ruce? ”
Dnes mi mé ruce posílají zprávy v podobě obrazů. Tak různě, obraz jako postava, jméno a nebo opravdu jako obraz něčeho. Je to individuální, hrubě řečeno, tělo od těla. Jako příklad bych uvedla jednoho muže, ve středním věku, který ke mě přišel. Bylo cítit, že je trochu nesvůj, co, že se to bude dít. Tomu také odpovídala “zpráva”, kterou jsem “dostala”. Jeho svaly se jevily jako krásné, zdravé, čisté prkno. Po druhé návštěvě jsem mezi vlákny dřeva zahlédla malé lístky a po třetí již rozkvetlý strom. Při dalších návštěvách si to už jen užíval a jen říkal: “To byl zas fičák”. Jeho tělo rozkvetlo a nabralo sílu.
Z rukou se dá leccos vyčíst, nejen to, jakým způsobem je využíváte ke své práci, čím se živíte, zda to jsou právě vaše ruce nebo (třeba) hlava ;-). Existují lidé, chiromantici, kteří ve vašich dlaních “přečtou” ty čáry, co tam máte životem nakreslené. Tohle umění číst v dlaních mám spojené, asi jako mnohý z vás, s jakousi atrakcí. Nicméně mám doma několik knih, které se tím zabývají, takže cosi jsem si přečetla, ale nevěnovala pozornost a spíše se tomu vyhýbala, držíc se v tomto ohledu při zemi. Ale to by nebyl život, aby nám nenaděloval překvápka. Tak se mi jednoho dne, zcela nepřipravenou, ale pozitivně naladěnou, přihodilo, že, na jednom z ezo-festivalů jsem vstoupila do místnosti plné stolečků a za nimi lidiček, co cosi nabízejí a než jsem se rozkoukala, seděla jsem u paní, co mi četla z ruky. Mnoho jsem toho o sobě neřekla, abych výsledek neovlivnila. A paní se rozpovídala. Nahlas vyřkla některé věci, které jsem už věděla z oněch knih, co mám doma, ale i jiné a pravdivé! Wow! Možná byste se rádi dozvěděli, co mi prozradila, třeba právě ohledně mých rukou, ale…víte co? Přijďte a naciťte si to !

A propos - jsem z tohoto světa a jsem si určitě vědoma, že ruce mohou i uhodit, způsobit bolest a držet zbraň. Ale víte, zcela záměrně jsem se tomuto tématu vyhnula, protože, jak je známo: “Tam, kam upírám energii, tam to roste.” (platí oboustranně)...a tohle si naciťte taky. ;-)

Chodím bosa.. Unknown 12:12

V dětství úplně normální, občas zakňourání, když jsme šlápli na nějaký kamínek, ostré strniště nebo nás něco štíplo - to byl řev silnější, dle statečnosti postiženého. Lítali jsme, kde se dalo, nic nás netrápilo, nikdo se nedivil.
Přeci!, byly jsme děti.
Ale zapomenuto…

Ten pocit, tedy zout boty i ve městě, v civilizaci, mě přepadl už minulé léto, ale, jak všichni víme, léto 2015 bylo opravdu žhavé a tak můj pokus dojít od autobusu domů, což je asi 15 minut, skončil mými popálenými tlapkami. Tlapky (rozuměj plosky, chodidla) neotužilé, zvyklé pouze na vystýlku boty, případně koberec, lino, či měkkou trávu, nikoliv však na rozpálený asfalt a dlažbu, zakňučely.     Ouha! a Ouva!
Pokus pozapomněn, nezapomněn, odložen...

Ale přišlo to znovu, vrátilo se to. První jarní teplejší dny mě už neodradily. Jaro přináší změny, novou sílu a chuť do života, takže zcela příhodné období.
Znáte ta doporučení, že : „Chodíte-li rosou ranní, přestanou i bolehlavy“. Tak s žádným takovým doporučením můj pocit nesouvisel, prostě jsem to chtěla udělat a udělala.
Bylo to jakési vnitřní volání a touha být v kontaktu se zemí, chcete - li uzemnění a současně ale pocit volnosti. A také - stýkám se s mladými lidmi, kteří jsou mnohem (mladší, než já :-)) otevřenější, liberálnější, tolerantnější. A tím mě “nakazili” a já se nechávám těmito jejich otevřenými postoji a entuziazmem nakazit ráda. Ale, abych to upřesnila, jejich mladistvý přístup k životu mi není cizí, takže jsem ho jen oprášila a dodala si odvahy.

V přírodě, na zahradě, z jara nebo v létě, možná i doma, je to celkem přirozené, že odkopneme boty a užíváme si toho pocitu. Jiné je to ve městě, přeci jen určité konvence tu jsou, i když v dnešní době jistě už ne tak úzkoprsé. A díky bohu za to!

První pocity, když jsem vyšla bosa, byly, že je to divné, že nemám nic na nohách a tak trochu jako, když jste nazí, zranitelní. Druhý pocit byl pocit osvobození, a to i ve smyslu toho, že nemusím hledět na to, co mám na nohách, jak mé boty vypadají, v jakém jsou stavu a hlavně! jakou mají značku. Třetí pocit byl ten, jak jsem vnímala teplotu země, hrubost povrchu, vlhkost a jak, i při chladnějším počasí, jsem cítila, že nohy mám zahřáté, někdy až moc. A čtvrtý, použila bych výraz z jedné staré české filmové pohádky, pocit, že jsem “všudyzdejší”. Pocity zvláštní, mile roztodivné, ale velmi velmi příjemné a nabíjející, přímo euforické. Uáááá!
Zprvu jsem chodila jen menší úseky a hlavně pomalu, i když jsem byla zvyklá chodit rychlejším tempem. Pokožka chodidla totiž není zvyklá, je jemná a ostřejší tempo a hrubý povrch jí zpočátku opravdu nedělá dobře. I mě se to několikrát přihodilo, že jsem si prostě “uhnala” puchýř na polštářku. Po asi dvou, třech týdnech krátkých bosých vycházek (krátkých cest například na trh, kam chodím ráda nakupovat regionální potraviny, na cvičení, od autobusu domů..atd.), jsem přemýšlela o alternativě, která by se hodila např. do  dopravních prostředků, obchodů, úřadů, protože touha být bosá byla silná, ale chybělo mi na to dostatek odvahy a také jsem přemýšlela, co bych si asi obula, kdybych si například nohu poranila..Našla jsem. Alternativní řešení, které se vejde do kapsy v podobě jednoduchých ťapek, řekla bych ve stylu královny Koloběžky 1., tedy obutá - neobutá.
Zvykla jsem si na to, že odcházím z bytu a „ něco mi chybí “.
Malý rozdíl je v tom, že když domů přicházím, nemyji si jen ruce, ale i nohy! :-)
Tak jsem tedy vykročila do světa bosou nohou.
Po cca půl století nová zkušenost, nový pocit.
Velmi se mi líbí přirovnání, že sundat boty je jako sundat z rukou rukavice palčáky. Nervová zakončení na dlaních i ploskách vysílají do mozku signály, které vyvolávají pocity.
Zkuste to, zujte boty (třeba jen na chvíli, na, pro vás, bezpečném povrchu), dopřávejte tuto zkušenost i svým dětem a
naciťte si to!

Tohle video mě oslovilo:
Užitečný odkaz (video)

Poděkování dětem Unknown 21:20

Úplně první příspěvek patří dětem.
Je to poděkování mým vlastním dětem, synům, neboť díky nim by nevznikly ani mé webové stránky ani tento blog. Nedošla bych tam, kde jsem nyní.
Souputničíme tady spolu už pěknou řádku let a prošli jsme mnohým. Nechci tady opakovat to věčně odrbané – „děti mě držely nad vodou“, protože nejsem typ vzdávací.
Ale v jakýchkoliv dobách jsem se vždycky těšila z jejich vzájemných rozhovorů, skečí a gagů (parketa spíše mladšího syna). Velmi ráda na to vzpomínám, protože to byly chvíle k uřehtání. A jasně, že nebyly jen ty. Některé byly jen na hluboký nádech a výdech (maminko, nedýchej..). Ale vždycky, vždycky jsem byla a jsem na své syny hrdá, pyšná, že to jsou slušní, respektovaní  lidé, že si vzali do života, to, co jsem se jim snažila předat, totiž, že se vždycky najde řešení, že neúspěchy nejsou žádné pohromy, nýbrž to, co nás dostává dál, i když jsme o to třeba vůbec nestáli a hlavně, že jsou svobodní lidé a mohou si tvořit svůj život tak, jak se jim líbí a ne, jak to chci já nebo někdo jiný. A ještě taková malá drobnost- totiž, že jsme rodina – přátelé, co si pomohou, když je třeba (bez podmínek).

Děkuji staršímu synovi Michalovi, který nejen, že vytvořil webové stránky (zvyklý na „podivuhodné“ požadavky svých klientů a já si toho vědoma a znalá situace, snad jsem k nim též nepatřila), ale pomohl mi prokousat se i nástrahami (pro nás odrostlejší trochu bubák) patřící k tomuto blogu a upravil jej do stávající podoby.
Velké děkuji hlavně proto, že v pravou chvíli  řekl větu: „Just Do It! Už se maminko zvedni a udělej to, začni psát!“
Staršímu synovi Michalovi také patří obrovský vděk za roli mimo všechny moderní technologie a to, za roli obětavého, starostlivého a ochranitelského staršího bratra.

Mladšímu synovi Honzíkovi děkuji za to, že cosi (skrytého) naprogramoval na mých webových stránkách (a ono se tam něco děje), pomohl mi nainstalovat si FB a Skype a zacházet s těmito médii, z kterých jsem měla dlouhou dobu respekt (trochu ještě mám :-) ). A také za naše společné diskuze, jeho vhledy a jeho, do vínku danou, usilovnost, zaujetí pro věc a především přímočarost, které nám v dobách minulých mnohé usnadnily.

Na tomto místě patří ještě velký dík jejich slečnám, kterým jsem vděčná, jak se o mé syny láskyplně starají. Krásným, inteligentním, mladým dámám – Dianě , nejen za to, že tak výborně vaří :-), ale i za inspiraci, proč se neustále vzdělávat (třeba v jazykovědách) a Vesně, nejen za to, že tak výborně nevaří (tedy vaří, ale nevaří -ty potraviny :-) ), za její nasazení, ale především proto, že jsem si od ní mohla vypůjčit její oblíbený slogan: „Hele, jestli nevíš, naciť si to!“ (Tyto dvě krásné mladé dámy mají samozřejmě mnohem více kvalit, které jim dovolují mým synům dopřát to, co já jsem nemohla.)

Jsou to krásní mladí lidé, z jejichž názorů a způsobu života mohu čerpat a čerpám.

Děti jsou báječní učitelé, pokud jsme schopni se od nich učit. Děti jsou kouzelníci, kteří nám pomáhají se proměňovat k lepšímu, šťastnějšímu, veselejšímu, silnějšímu. Tak to cítím já.

Bylo by báječné, kdybychom toho byli schopni všichni: vzájemně se učit. Bez ohledu, ale s respektem k příslušnému věku, bez omezení předávaného množství informací, pouze s přihlédnutím ke schopnosti tyto absorbovat. Víte, kde už bychom byli?
A to všechno začíná u nás samých.
A jak to cítíte Vy?, Jak to cítíte s Vašimi dětmi?

Prostě: „Naciťte si to!“
(a máte-li pocit něco udělat, udělejte to..)