Dostávám odpověď Unknown 8:56

Minule jsem se zmiňovala o tom, jak mě “překvapily” “úpravy” v pražské dopravě. A, co se nestalo! Tedy stalo!
Přijíždím do Prahy, u metra stojí člověk v reflexní vestě s nápisem “Informace”, říkám si: Asi nějaká výluka. Jedu navštívit babičku, na konci návštěvy mi podává místní časopis a povídá: “Koukni se.” Koukám na dvojstranu jako blázen. Stránky nabité informacemi, čísly, uvedenými změnami, výčtem výhod a odůvodnění proč (čert, aby se v tom vyznal)…Nečtu to, jen zběžně přelétnu očima, nějak to nemohu rozdýchat.
Autobusové linky jsou změněné, taky přečíslované (proč ne?). Dle článku prodloužené k nové výstavbě na okrajích hlavního města. Praha nám roste. Za pár let už bude Česko jedno velké město. Budeme si blíž. Prima.
Odjíždím domů svým nepřečíslovaným autobusem. Zapínám televizi, abych se podívala na výsledky voleb. Hurráá! Můj kandidát vyhrál! Dole pod běžícími výsledky registruji titulek “Prahu čekají razantní změny v dopravě”. To je boží! Nic dalšího - Milý občane trochu se boj a nebo i víc. My, co máme tu možnost si vyhledat informace na internetu, to máme snadné. Ale co ti, kteří tuhle výhodu nemají?, znovu se ptám. Kde byly uvedené nějaké zmínky o těchto změnách? Já jsem je nezaregistrovala. Mám tu možnost si pustit zpětně program, neváhala jsem a jala se přejíždět televizní noviny na soukromých televizích, nenarazila jsem na nic. Telefonuji s babičkou, říká, že to někde v nějakých zprávách viděla. “A v kterých?”, ptám se. “Jó, holka, to já nevím, já tak koukám na všechny a že tě to pořád rozčiluje”. Tak jo. Nakonec si říkám, koho by asi tak třeba v Ostravě zajímalo, že do okrajového sídliště, či satelitu Prahy bude zajíždět jiný, nový autobus. Pro ukojení své zvědavosti ještě zběžně prohlédnu stránky dopravního podniku, ale žádné vykřičníky a velké upoutávky nenalézám. ( Možná neumím hledat :-O ) Nechávám to být.
Další den zahlédnu (zpětně rychlopřehráno) na veřejnoprávní televizi kraťounký rozhovor se zástupcem firmy, provozující - oragnizující dopravu v Praze. Na dotaz, jak to občané Prahy zvládli, říká, že zvládli (no, jak by ne!, už si zvykli zvládat překvápka). Vždyť to bylo jen 20 linek!, tedy vlastně 14, ty ostatní byly prodloužené (rozuměj, tedy k lepšímu).
Vypínám televizi a už nad tím ani nevrtím hlavou.
Další den si všímám na zastávce poletující zalaminovaný letáček s nadpisem “Autobusy v novém”. Naivně očekávám, že přijede autobus v nových barvách nebo nového modelu. Ale mě linku nezměnili, takže jedu jako za stara a jen mi v hlavě přelétne úsměv. Vlastně...chce se mi zařvat: UÁÁÁ!!!
Suma sumárum: Jedem´ jinak a v novém! A já jen doufám, že fakt lépe.
Možná, že jsem zase něco propásla, co se týká informovanosti o dotyčných změnách, ale určitě jsem si to procítila i nacítila a vy...jak chcete...Naciťte si to! a hlavně přeji, ať vám to jede!

Nejdu k volbám….ALE Unknown 8:25

Nejdu k volbám, to jsem si řekla v létě, kdy jsem zahlédla první billboardy s vyretušovanými a usměvavými obličeji politiků a jejich hesly, které si přesně nepamatuji, ale bylo v nich něco v tomto znění: Dobrý učitel zasluhuje dobrý plat - tenhle byl první a já poprvé nadskočila, protože, jak mi ihned v hlavě naskočilo - Dobrý učitel je k nezaplacení! I jala jsem se zamýšlet nad tím, co mi ten který plakát má vůbec sdělit. Nevyhledávala jsem je, ale tu a tam na mě vyskočily zpoza silnic a já zase nadskakovala a jen kroutila nevěřícně hlavou. Představila jsem si, kolik lidí se na této slovní hrůze muselo podílet a kolik peněz se do ní investovalo! Hesla typu: A na podzim připlavte k volbám (proč mám plavat k volbám?), Odměnu pracujícím a ne líným (to je jak z dob komunizmu - nebudeš-li pracovat, jsi asociál, ukažme si na něj prstem, a je- li ti šedesát a víc a nestíháš, tak co vlastně jsi? Jsi hodný nebo zlobivý?), Abych jenom nekoukal (vtipně zakomponované jméno, budiž, ale stejně jsem v rozpacích...koukání mi asociuje rozhlížení, rozjímání), Zrušíme kamiony (zrušíme všechno)...podotýkám, že to není přesné znění hesel, ale to, jak na mě působila, jak se vtírala (tedy chtěla, nebo snad měla? se vetřít) do mé hlavy. Nějak to nezafungovalo. Naopak, vyvolalo to ve mě pocit, který jsem měla z akce dopravního podniku “Jede to jinak!”. Tenkrát jsem taky nevěřícně kroutila hlavou, lapala po dechu a říkala si, CO TO JE?!, co je to za aroganci. (Že bych byla přecitlivělá?) Nebudu tu rozebírat to, jak jsem si představovala staříky, kteří nemají pražádnou zkušenost s internetem, kterak se dopídili, jak se kam dostat. Jistěže, jako obvykle, jsme si zvykli, staříci se projedou po jiných trasách, trochu si zaskotačí z tramvaje do tramvaje a třeba ještě do autobusu...Zdalipak už je hotový ten výpočet, kolik nám to ušetřilo? Zda se to vyplatilo a zda není potřeba trasy uvézt zpět, jak bylo slibováno...Možná mi něco uniklo. A vlastně - lidi si už zvykli, nějak to dopadlo, tak proč do toho šťourat..
Abych ale nebyla tak zaujatá, byly i plakáty, které mě nijak neotravovaly, sdělily pouze to, co měly sdělit, čistě a jasně, bez maskérů, retuší a umělých úsměvů.
Ve svém životě jsem poznala osobně několik politiků, které považuji za slušné a poctivé. Bohužel, jejich místa brzy zasedl někdo jiný.
Tak jsem řekla: Ne, volit nejdu. ALE…
Přišla mi do schránky obálka s volebními lístky. Prohlédnu je a zjistím, že za jmény kandidátů jsou čísla, která udávají věk! Tato informace mě probrala z mého rozhodnutí. Zprůměrovala jsem tato čísla a vyšlo mi 61! a to jen proto, že tři nebo čtyři kandidáti ještě šedesátku nedovršili! Nepatřím také mezi nejmladší, ale rozhodně se mi nechce, aby mě zastupovali důchodci. Určitě mám v úctě moudrost a zkušenosti, ale takhle se nikam nehneme. Domnívám se, že dnes už dorostla generace mladých schopných lidí s rozhledem, razancí, důsledností. Věřím, že tito mladí, progresivní lidé jsou schopni naslouchat i životaschopné moudrosti. Tito lidé nepotřebují plýtvat penězi na ohromující kampaně. Své aktivity a úmysly, ale i výsledky své dosavadní neoblomné práce si sdělují na sociálních sítích. ( Jsem si vědoma toho, že nyní jsem v rozporu s tím, co jsem psala výše, ale tohle není o státním podniku.)
Takže, ANO, říkám ne.  Zvedám své pozadí a jdu. Jdu tedy volit (podruhé) a dávám jim Zelenou.
Já si to nacítila a vy? Naciťte si to! TO, jak to chcete… v budoucnu.

;-)

Užitečný odkaz

Pro ty, kteří to mají před sebou Unknown 22:55

   Z pohledu mé dlouholeté praxe si ještě dovolím předložit několik drobných rad, které se týkají těch nejmenších. Spíše tedy jsou určeny těm, kteří se o ně starají a na které ještě teprve nástup do školního zařízení čeká.
První rada: Malý človíček je odkázán na informace, které mu my, dospělí, dodáváme, zprostředkováváme, díky svým vlastním zkušenostem. Ne vždycky jsou naše zkušenosti s mateřskou školou ty nejlepší. Toto by však neměl být důvod, abychom dítě zastrašovali barvitým líčením našich zlých zážitků nebo hrozivými větami typu ”Počkej, tam tě naučí poslouchat, uklízet, jíst…tam se s tebou nikdo dohadovat nebude...” apod. Malé dítě si to nedovede představit, nedovede si představit ani to, jak to v takové školce vypadá. Co naopak můžete, je, že si o tom, co se ve školce dělá, budete (pozitivně :-) ) povídat. Posloužit vám může řada krásných obrázkových knížek, skládanek, kde je všechno popsané a nakreslené. Můžete chodit kolem školky a dívat se, jak si děti hrají na školní zahradě, aby vidělo to velké množství budoucích kamarádů. Užitečné pro vás mohou být i Dny otevřených dveří, i když, z mého pohledu, je to prohlídka především pro rodiče, dospěláky. Ukázkové prostory bývají bez dětí, takže malí návštěvníci si mohou maximálně pohrát s množstvím hraček. Ale, že to je zrovna ta školka, kam bude, za více než půl roku, chodit, si asi moc pamatovat nebude.
Druhá rada: Zvykejte vaše dítě na odloučení. Například odcházíte-li třeba do kina, láskyplně a s jistotou řekněte, že odcházíte, ale ujistěte ho, že se vrátíte. Dítě potřebuje mít pocit, že se na vás může spolehnout. Chybou by bylo tajně se vyplížit z domova, to by se pak cítilo zrazené a strach z odloučení by se prohloubil. Do kina nejspíš odcházíte navečer, kdy dítě usíná a je hodně citlivé, proto by možná stála za úvahu "varianta denní", například jen při odchodu na nákup. Normální nákup vám zabere nejvýše hodinku a to je snesitelný časový limit, jak pro vás, pro dítě, ale i pro toho, kdo ho hlídá, i kdyby plakalo sebevíc. Navíc nakoupit jdete přes den, takže dítě si velmi rychle uvědomí, že to, co jste řekli, platí a začne to brát jako samozřejmost, že vás nějakou dobu nevidí. Tehdy nespí a je si této skutečnosti vědomo.
Třetí rada: Veďte dítě k samostatnosti, zvláště v hygieně, oblékání a při stravování. Předejdete tím špatným pocitům spojeným s tím, že bude jediné, kdo si neumí obléknout kalhoty nebo si dojít na záchod. Ulehčí to práci vám i paní učitelkám. A věřte nebo ne, ale mít ve třídě předškoláků (zmiňuji je záměrně, protože v tomto věku už je jaksi nabíledni, že by to měla být samozřejmost - obsloužit se na WC; u těch maličkých se s tím počítá, ale je počítáno také s progresem) ¼ dětí, které tohle ještě nezvládnou a během dopolední činnosti s 25 dětmi slyšíte několikrát za sebou : “Hootoovoo!” a musíte běžet a….začnete pochybovat o smyslu své práce (učitele).
Čtvrtá rada: Jdete-li již do školky, dejte dítěti najevo, že rozumíte jeho případným obavám, ujistěte ho, že mu věříte, že to určitě zvládne (ujistíte možná i sami sebe, jestli tento akt nějakým způsobem “prožíváte”). Pokud má dítě do školky chodit rádo, mělo by k ní mít kladný vztah a ten nevytvoříte, budete-li mu školkou vyhrožovat: “Když budeš zlobit, ve školce si tě nechají!” nebo "Když budeš zlobit, nechám tě ve školce až do večera!" Nemůže mít rádo něco, co mu předkládáte jako trest. Má chodit do školky rádo - o to jde všem.
Pátá rada: Vaše ratolest může při vašem odchodu ze školky plakat. Buďte přívětiví, ale rozhodní. Předávání paní učitelce a vaše rozloučení by se nemělo příliš protahovat. Ovšem neodcházejte ani narychlo nebo tajně, natožpak po hádce s dítětem.
Udělejte si tedy jasno především vy sami, jak tuto situaci prožíváte a zvládáte. Dítě se od vás učí, přejímá vaše vzorce chování a máte-li pochyby nebo strach (Bože, co tam s tím mým dítětem bude!), většinou platí, že totéž cítí i ono. Nezvládáte-li tuto situaci s určitým nadhledem, domluvte se s někým, kdo “to dává”. Znám i případy, kdy rodiče museli dítě ze školky prostě stáhnout, než dozrála situace natolik, kdy bylo schopné (ale i rodiče) pobyt v kolektivu uskutečnit.
Šestá rada: Dejte dítěti s sebou něco důvěrného. Paní učitelky se určitě nebudou zlobit, když dítěti s sebou dáte jeho oblíbeného plyšáka nebo i hadřík, plínku, šátek, které jsou “načichlé domovem”.
Sedmá rada: Opravdu plňte své sliby. Pokud řeknete, že přijdete po obědě, přijďte po obědě.
Jak již bylo zmíněno, dítě potřebuje mít ve vás důvěru.
Osmá rada: Neslibujte dítěti odměny předem za pobyt ve školce. Dítě prožívá stres nejen z toho, že je ve školce bez rodičů a zvyká si na nové prostředí. Může se přidat i strach z toho, že selže a odměnu pak nedostane. Samozřejmě, pokud den ve školce proběhne v pohodě, nešetřete pochvalami a jděte to oslavit třeba do cukrárny nebo zakupte nějakou drobnůstku. Materiální odměny by se ale neměly stát pravidlem, dítě by je pak vyžadovalo každý den a “ušili” byste si na sebe bič.
Devátá rada: Je to spíše opakovaná přímluva. Věnujte, prosím, svou pozornost veškerým informacím, které pro vás pí. učitelky připravují. Uvidíte je nejspíše v šatnách, někdy na webových stránkách. Mohu vás ujistit, že určitě nejsou zbytečné.

Mateřská je od slova matka, to proto, že paní učitelky (ale jsou to i tety uklízečky, paní kuchařky) zastupují právě vás, maminky, rodiče.
Buďte za to vděční, protože málokdo si dovede představit, co tyhle zastupující maminky musí zvládnout. Já jim všem vzdávám velkou poklonu a vy... prostě Naciťte si to!