Chodím bosa..

V dětství úplně normální, občas zakňourání, když jsme šlápli na nějaký kamínek, ostré strniště nebo nás něco štíplo - to byl řev silnější, dle statečnosti postiženého. Lítali jsme, kde se dalo, nic nás netrápilo, nikdo se nedivil.
Přeci!, byly jsme děti.
Ale zapomenuto…

Ten pocit, tedy zout boty i ve městě, v civilizaci, mě přepadl už minulé léto, ale, jak všichni víme, léto 2015 bylo opravdu žhavé a tak můj pokus dojít od autobusu domů, což je asi 15 minut, skončil mými popálenými tlapkami. Tlapky (rozuměj plosky, chodidla) neotužilé, zvyklé pouze na vystýlku boty, případně koberec, lino, či měkkou trávu, nikoliv však na rozpálený asfalt a dlažbu, zakňučely.     Ouha! a Ouva!
Pokus pozapomněn, nezapomněn, odložen...

Ale přišlo to znovu, vrátilo se to. První jarní teplejší dny mě už neodradily. Jaro přináší změny, novou sílu a chuť do života, takže zcela příhodné období.
Znáte ta doporučení, že : „Chodíte-li rosou ranní, přestanou i bolehlavy“. Tak s žádným takovým doporučením můj pocit nesouvisel, prostě jsem to chtěla udělat a udělala.
Bylo to jakési vnitřní volání a touha být v kontaktu se zemí, chcete - li uzemnění a současně ale pocit volnosti. A také - stýkám se s mladými lidmi, kteří jsou mnohem (mladší, než já :-)) otevřenější, liberálnější, tolerantnější. A tím mě “nakazili” a já se nechávám těmito jejich otevřenými postoji a entuziazmem nakazit ráda. Ale, abych to upřesnila, jejich mladistvý přístup k životu mi není cizí, takže jsem ho jen oprášila a dodala si odvahy.

V přírodě, na zahradě, z jara nebo v létě, možná i doma, je to celkem přirozené, že odkopneme boty a užíváme si toho pocitu. Jiné je to ve městě, přeci jen určité konvence tu jsou, i když v dnešní době jistě už ne tak úzkoprsé. A díky bohu za to!

První pocity, když jsem vyšla bosa, byly, že je to divné, že nemám nic na nohách a tak trochu jako, když jste nazí, zranitelní. Druhý pocit byl pocit osvobození, a to i ve smyslu toho, že nemusím hledět na to, co mám na nohách, jak mé boty vypadají, v jakém jsou stavu a hlavně! jakou mají značku. Třetí pocit byl ten, jak jsem vnímala teplotu země, hrubost povrchu, vlhkost a jak, i při chladnějším počasí, jsem cítila, že nohy mám zahřáté, někdy až moc. A čtvrtý, použila bych výraz z jedné staré české filmové pohádky, pocit, že jsem “všudyzdejší”. Pocity zvláštní, mile roztodivné, ale velmi velmi příjemné a nabíjející, přímo euforické. Uáááá!
Zprvu jsem chodila jen menší úseky a hlavně pomalu, i když jsem byla zvyklá chodit rychlejším tempem. Pokožka chodidla totiž není zvyklá, je jemná a ostřejší tempo a hrubý povrch jí zpočátku opravdu nedělá dobře. I mě se to několikrát přihodilo, že jsem si prostě “uhnala” puchýř na polštářku. Po asi dvou, třech týdnech krátkých bosých vycházek (krátkých cest například na trh, kam chodím ráda nakupovat regionální potraviny, na cvičení, od autobusu domů..atd.), jsem přemýšlela o alternativě, která by se hodila např. do  dopravních prostředků, obchodů, úřadů, protože touha být bosá byla silná, ale chybělo mi na to dostatek odvahy a také jsem přemýšlela, co bych si asi obula, kdybych si například nohu poranila..Našla jsem. Alternativní řešení, které se vejde do kapsy v podobě jednoduchých ťapek, řekla bych ve stylu královny Koloběžky 1., tedy obutá - neobutá.
Zvykla jsem si na to, že odcházím z bytu a „ něco mi chybí “.
Malý rozdíl je v tom, že když domů přicházím, nemyji si jen ruce, ale i nohy! :-)
Tak jsem tedy vykročila do světa bosou nohou.
Po cca půl století nová zkušenost, nový pocit.
Velmi se mi líbí přirovnání, že sundat boty je jako sundat z rukou rukavice palčáky. Nervová zakončení na dlaních i ploskách vysílají do mozku signály, které vyvolávají pocity.
Zkuste to, zujte boty (třeba jen na chvíli, na, pro vás, bezpečném povrchu), dopřávejte tuto zkušenost i svým dětem a
naciťte si to!

Tohle video mě oslovilo:
Užitečný odkaz (video)

Poděkování dětem

Úplně první příspěvek patří dětem.
Je to poděkování mým vlastním dětem, synům, neboť díky nim by nevznikly ani mé webové stránky ani tento blog. Nedošla bych tam, kde jsem nyní.
Souputničíme tady spolu už pěknou řádku let a prošli jsme mnohým. Nechci tady opakovat to věčně odrbané – „děti mě držely nad vodou“, protože nejsem typ vzdávací.
Ale v jakýchkoliv dobách jsem se vždycky těšila z jejich vzájemných rozhovorů, skečí a gagů (parketa spíše mladšího syna). Velmi ráda na to vzpomínám, protože to byly chvíle k uřehtání. A jasně, že nebyly jen ty. Některé byly jen na hluboký nádech a výdech (maminko, nedýchej..). Ale vždycky, vždycky jsem byla a jsem na své syny hrdá, pyšná, že to jsou slušní, respektovaní  lidé, že si vzali do života, to, co jsem se jim snažila předat, totiž, že se vždycky najde řešení, že neúspěchy nejsou žádné pohromy, nýbrž to, co nás dostává dál, i když jsme o to třeba vůbec nestáli a hlavně, že jsou svobodní lidé a mohou si tvořit svůj život tak, jak se jim líbí a ne, jak to chci já nebo někdo jiný. A ještě taková malá drobnost- totiž, že jsme rodina – přátelé, co si pomohou, když je třeba (bez podmínek).

Děkuji staršímu synovi Michalovi, který nejen, že vytvořil webové stránky (zvyklý na „podivuhodné“ požadavky svých klientů a já si toho vědoma a znalá situace, snad jsem k nim též nepatřila), ale pomohl mi prokousat se i nástrahami (pro nás odrostlejší trochu bubák) patřící k tomuto blogu a upravil jej do stávající podoby.
Velké děkuji hlavně proto, že v pravou chvíli  řekl větu: „Just Do It! Už se maminko zvedni a udělej to, začni psát!“
Staršímu synovi Michalovi také patří obrovský vděk za roli mimo všechny moderní technologie a to, za roli obětavého, starostlivého a ochranitelského staršího bratra.

Mladšímu synovi Honzíkovi děkuji za to, že cosi (skrytého) naprogramoval na mých webových stránkách (a ono se tam něco děje), pomohl mi nainstalovat si FB a Skype a zacházet s těmito médii, z kterých jsem měla dlouhou dobu respekt (trochu ještě mám :-) ). A také za naše společné diskuze, jeho vhledy a jeho, do vínku danou, usilovnost, zaujetí pro věc a především přímočarost, které nám v dobách minulých mnohé usnadnily.

Na tomto místě patří ještě velký dík jejich slečnám, kterým jsem vděčná, jak se o mé syny láskyplně starají. Krásným, inteligentním, mladým dámám – Dianě , nejen za to, že tak výborně vaří :-), ale i za inspiraci, proč se neustále vzdělávat (třeba v jazykovědách) a Vesně, nejen za to, že tak výborně nevaří (tedy vaří, ale nevaří -ty potraviny :-) ), za její nasazení, ale především proto, že jsem si od ní mohla vypůjčit její oblíbený slogan: „Hele, jestli nevíš, naciť si to!“ (Tyto dvě krásné mladé dámy mají samozřejmě mnohem více kvalit, které jim dovolují mým synům dopřát to, co já jsem nemohla.)

Jsou to krásní mladí lidé, z jejichž názorů a způsobu života mohu čerpat a čerpám.

Děti jsou báječní učitelé, pokud jsme schopni se od nich učit. Děti jsou kouzelníci, kteří nám pomáhají se proměňovat k lepšímu, šťastnějšímu, veselejšímu, silnějšímu. Tak to cítím já.

Bylo by báječné, kdybychom toho byli schopni všichni: vzájemně se učit. Bez ohledu, ale s respektem k příslušnému věku, bez omezení předávaného množství informací, pouze s přihlédnutím ke schopnosti tyto absorbovat. Víte, kde už bychom byli?
A to všechno začíná u nás samých.
A jak to cítíte Vy?, Jak to cítíte s Vašimi dětmi?

Prostě: „Naciťte si to!“
(a máte-li pocit něco udělat, udělejte to..)