O vděčnosti

Vděčnost je největší deviza, nejcennější platidlo ve Vesmíru. Proč? Protože “otevírá” srdce. Srdce (“otevřené”) je velmi silný vysílač velkého množství pozitivních impulsů (jistě to platí i naopak, ale to nás v tuto chvíli nezajímá). Dle nejnovějších poznatků vědy má několikanásobně silnější elektrické a magnetické pole, než mozek. “Otevřené” srdce zkrátka vysílá signály třeba, když máme radost, když děláme věci rádi, těší nás je dělat a tudíž nám jdou jakoby samy od sebe. "Otevřené" srdce hýbe světem.
Když byli mí synové malí, uvažovala jsem, jak je naučit vděčnosti a dá-li se to vůbec? Brzy jsem došla k názoru, že nejlepší je můj příklad. Jako dospěláci jsme nositeli programů, které učí naše děti, ale nejen ty. Svým chováním navenek, ale i to, co prožíváme uvnitř (tedy, co ze sebe “vyzařujeme” nebo “vysíláme” ven) ovlivňujeme vše, co se kolem nás mihne.
Vděční můžeme být za ledasco. V knihách, které se zabývají naším rozvojem (tzv. rozvojové knihy ;-) ) si často můžeme přečíst doporučení, abychom si denně zapisovali, za co jsme vděční ( už to převzaly i kdejaké časopisy :-O ). Já se to naučila. Upřímně, není to stoprocentně každý den. Když to nestihnu, alespoň před usnutím poděkuji za pěkný den a usmívám se a vzpomenu si na skvělou knížku “Radovanovy radovánky” od pana Svěráka, kde každá kapitola končí slovy: “To jsme si zase užili světa! A jak si tak na všechno vzpomínal, ve spánku se usmíval.”
Někdy se mi stane, že ale nejsem úplně “naladěna” a chvíli sedím nad rozevřeným zápisníkem a přemýšlím (jako bych si nechtěla připustit radost, jako bych se chtěla ještě porochňat v té své blbé náladě). Pak začínám tím, že píši: Jsem vděčná (“jsem vděčná” mám napsané jen na  začátku zápisníku, protože je to zápisník vděčnosti, takže pak už jen píšu datum a za co...) za to, že dýchám, chodím, vidím. V tu chvíli, jako by se to zlomilo a “rozpomínám si”.
Vděční můžeme být za to, že nám funguje budík, který nás vzbudí, za to, že vstaneme, za to, že nám teče voda, za to, že si můžeme ohřát vodu na čaj, za to, že někdo si dal tu  práci a zrovna lístky našeho čaje sesbíral, odvezl v pytlích, nasypal do sáčků, dovezl až do místa, kde jsme ho koupili, někdo nám ho prodal a ještě se při tom usmál. To samé platí i o kávě, kdy někdo sesbíral správně uzrálé bobulky, v koších odnosil na velkou hromadu, upražil je, dal do pytlů, převezl až do místa, kde jsme si jí koupili. Navíc tady můžeme projevit i vděčnost samotné Matce Přírodě, že dovolila růst těchto plodin. Můžeme tak být vděčni i za potraviny, které někdo s péčí vypěstoval a my teď můžeme užívat těchto plodů. Můžeme být vděční za to, že někdo některé potraviny zpracoval a je z nich třeba chléb. Když jsem byla malá, se svým dědečkem jsme společně pronášeli modlitbu před každým jídlem: “Bože, rač nám požehnati, co teď budem pojídati! Amen.”
Můžeme být vděční za to, že někdo vyrobil naše oblečení, za to, že nám jede autobus, metro, vlak, tramvaj a někdo je bezpečně řídí a doveze nás na místo, kam potřebujeme. Můžeme být vděční za setkávání s lidmi, kteří nás osloví, s kterými sdílíme jakékoliv zkušenosti, za lidi, kteří nás nasměrují svými názory, za to, že nás někdo v obchodě, v restauraci obslouží, za to, že svítí slunce, protože vykvetou květiny, za to, že prší, protože příroda potřebuje vláhu, za to, že funguje výtah a nemusíme vynášet těžké tašky nebo své unavené tělo do horních pater, za to, že nám jede auto, za to, že jsme dnes pořídili svůj nákup za báječných podmínek, za to, že se nám dnes práce vydařila, za to, že jsme dostali veselou zprávu nebo dopis nebo nám někdo zčista jasna zavolal, za to, že si někdo vzpomněl, že máme dnes narozeniny nebo svátek, za to, že někdo projevil zájem o naší osobu, za to, že se nám podařilo krásně uklidit, že máme doma uklizeno, za to, že nám pere pračka a žehlí žehlička, za to, že nám dnes klient zaplatil a byl velmi spokojený, za to, že se nám dnes ozvali další klienti, kteří projevili zájem o naší práci, za to, že nám funguje počítač…
Jsem vděčná za to, že jsem dnes naučila číst a vyslovovat těžké slovo jednoho malého kamaráda, za to, že mě navštívili synové a mohli jsme se obejmout, za to, že se jim daří dobře, za to, že jsou to slušní a pozitivní lidé, za to, že mám svůj domov, za to, že mohu tohle napsat, za to, že žiji v době, kdy existuje internet a mé myšlenky mohou někomu pomoci, mohou oslovit mnoho lidí a já mohu při tom být jinde, než oni...
Vděční tedy můžeme být opravdu za každou maličkost, za každý aspekt v našem životě, nejen ten, který je evidentní. Jsou to opravdu i ty nejobyčejnější všednosti, kterých si vlastně ani nevšímáme, ale i ty tvoří náš život!
Pakliže si vzpomenete, uvědomíte, zapíšete alespoň ty tři věci, za které projevíte vděčnost, tak, jak řekla před nedávnem jedna má klientka: “Najednou jsem měla ze sebe víc radost a v duchu jsem se i chválila!” Začnete se mít víc rádi, otevřete své srdce a začnete vysílat radostný signál, který se šíří do okolí, jako kruhy na vodě. A je to nakažlivé!
Jsem vděčná, že jste si těchto pár řádků znovu přečetli a případně sdíleli s ostatními.
Děkuji vám, přeji vám dny otevřených srdcí a
rada na závěr: “Naciť si to!”



Jsem učitelka?...nebo ne?


Zvoní budík, je 5:20, zdvíhám hlavu, abych gestem mobilní budík umlčela, prásknu s sebou zpět na polštář, přemlouvám se, dobrá, dávám si ještě 5 minut. Představuji si, že za hodinu už budu ve školce..divné. Vysouvám opatrně z teplíčka z pod peřiny nejdříve své nohy. Huráá, první etapa je za mnou, nohy už jsou na zemi! Pak se neochotně zvedám a připadám si jako stroj. Sedím na kraji postele a začínám si uvědomovat okolí. Opouštím mé milované místo, otevírám okno, spěchám do koupelny, kde je teď trochu příjemněji. Provádím automaticky ranní úkony. V zrcadle se objevuje skoro neznámá tvář, trochu ji omaluji..Je to lepší. Oblékám se, vypiji pár skrků teplého čaje. Mezitím se oblékám. Zavírám okno, abych tady večer nenašla rampouchy. Beru tašku, zamykám. Odcházím. Spěchám na autobus. Kdyby nebylo tak brzy, šla bych i pěšky, vždyť je to jen půl hodiny chůze...ale. Prima, autobus jede, sice tělo na tělo, ale těch pár stanic to vydržím. Vyrvu se z přeplněného autobusu a kloužu do školky. Je 6:15, z dálky vidím pohyb...Bože! „Jéé, dobrý den, co vy tady už takhle brzy?!“ křičím od vrátek. U školky se klouže na zamrzlé kaluži Karlík s maminkou. Hlavou mi prolétne: Probůh, kdy to dítě muselo vstávat! Co teď? Pokud je pustím, už se ani nevyčůrám a neuvařím půllitrák kávy. „No, Kája mě vzbudil, že se musíme jít klouzat!“ Z odpovědi na mě jdou mrákoty a v několika vteřinách, než dojdu od branky ke dveřím a než odemknu, se musím rozhodnout, jestli už je pustím dál. Jsem měkkota „Tak pojďte dál“. Maminka se tetelí, že může přijít do práce o pár minut dřív. Budiž, chápu to, ale trochu se mi chce říct : Do krámu vás taky dříve nepustí... Rozsvěcím a začíná koloběh ranní směny. Zapínám esemeskový telefon – rozuměj, telefon na SMS omluvy, telefon několikrát zapípá. Přepisuji, kdo píše, abych informaci předala do třídy, kam dítě chodí. Až bude komu. Kája si bere stavebnici, je v klidu. Nabízím mu čaj, který už připravil náš pan kuchař (Jak to dělá, že tu je ještě dříve než já, kdy on musí vstávat?). Začínají chodit první děti, které sice nepatří do mé třídy, ale jejich paní učitelky přijdou asi za půl hodiny. Jsme scházecí třída. Kávu jsem v rychlosti stačila uvařit, kdy ji vypiji, to nevím. Dětí začíná přibývat, zvoní telefon, sice zvoní do všech tříd, ale zatím tam nikdo není. Další omluva, zapisuji. Hurá, přicházejí kolegyně a rozebírají si své děti, prohodíme pár slov a ve třídě to na chvilku utichá. Mohu vyndat materiál na výtvarnou práci, co mám v plánu dnes s dětmi dělat. Zvoní telefon, zvedám ho, předávám vzkaz. Jdu pro další várku barev, zvoní zvonek u vchodových dveří, běžím k videotelefonu, otevírám. Tři kroky...a zvoní zvonek u třídy, popoběhnu ke dveřím. „Dobrý den“, „Dobrý den“, přišla Kristýnka, dnes díky bohu bez pláče. Rychle zavírám, zamykám (to z bezpečnostních důvodů, aby se nám nějaký chytrolín nesebral a nešel zpět domů..). Co, kdyby si to ještě rozmyslela? „S čím si budeš hrát, Kristýnko?“ ...nic...“Chceš si hrát s Kájou?“...nic... „Nebo s panenkami?“...nic...“Tak si tu na chvíli hačni a promysli si to“. Zvedám se od stolečku, vykračuji...Zvoní zvonek u třídy...“Dobrý den“...“Dobrý den“. Naštěstí Barča přesně ví, co chce. „Můžu si kreslit?“ „Jistě, vezmi si pastelky a až skončíš, hezky je uklidíš, aby neplakaly.“ Barča slibuje, že ano. Pípá SMS, než dojdu k telefonu, pípá další. Přepisuji zprávy- omluvenky, jdu „předat“ telefonem do tříd, kam patří. Paní učitelky na druhém konci jásají, bude méně dětí! „Jen houšť, zavolej i víckrát, hahaha...“ Teď už ale opravdu musím vytáhnout ty barvy, připravit misky, štětce, čtvrtky. Zvoní zvonek u vchodu...zvoní zvonek u třídy. V šatně řev, Honzík se dnes špatně vyspal, rvu dítě z mámina náručí. Dítě se drží urputně. Podařilo se. Maminka se cítí provinile...Rychle zavírám, zamykám (to kvůli bezpečnosti). Velká rána, Robinovi se zachtělo a vysypal celou krabici stavebnice Merkur (mě snad šlehne)...Robinovi dělá rachot a upozorňování na sebe velkou radost (zřejmě má doma málo pozornosti, přestože se maminka tváří, že je středobodem jejího života). „Ááá, jéé a sbíráme, sbíráme“. Ochotné děti se přidávají (ještě, že neprokoukly tuhle lest). „Sbíráme, sbíráme!“ Nadšeně volají a pomáhají uklízet. Zvoní zvonek u vchodu...videotelefon...zvoní zvonek u třídy... “Dobrý den“, „Dobrý den“ „Paní učitelko, dohlídněte na to, aby si Sylva vzala tu šálu, včera jí zase neměla. Má oslabenou imunitu, nemůžu si dovolit být doma!“ (Opakující se prosba den, co den. Už si to začnu psát a ukážu to mamince, že UŽ TO VÍÍÍM.) „Tak Sylvinka si to taky bude muset trochu ohlídat sama...“ namítám...bez úspěchu. Zvonek...Ještě asi 15krát. Ráno je to maraton. (nosím houpací tenisky, bezpečačka má radost, moje klouby také) Ještě, že přichází naše „teta“- paní uklízečka, pomocnice v jednom, bez níž (bez nichž, neb je jich víc v celé školce) by to bylo všechno mnohem složitější. Mohu si skočit na wecík. A hele, vždyť to kafe jsem ještě ani neochutnala. Něco usrknu. Ještě pár omluv z telefonu, ze SMS a už se uklízí. Nejhorší je to v pokojíčku. Už tam opravdu budou chodit jen děti, které umí uklízet! Děti se zklidňují a sedí u stolečků. „Dali jste si všichni značky na spinkání?“ „Jéé, jéé, já ne !“... Zapisuji do docházky, kdo tu je. „Kdo jde po obědě? “ Zvedám telefon, volám do kuchyně, abych nahlásila počet dětí na jídlo. Zvoní zvonek u vchodových dveří. Pokládám telefon do kuchyně a běžím dolů do přízemí otevřít vchodové dveře, už je zamčeno (teta je zrovna ve vedlejší třídě). Přichází Dita, maminka se omlouvá, že zaspali. V rychlosti se vracím k telefonu do kuchyně. „Tak honem, honem, jste poslední!“ pobízí mě nervózní hlas paní kuchařky, která má také své předpisy a určené časy, kdy svačina, oběd (taky určené trasy, kudy má chodit v kuchyni, určené teploty jídel a další mnohá nařízení, která vyhovují evrpoským nařízením; huráá, bez nich jsme nežili)... „Tak je nás 27, po o jdou tři...“ Tak to bychom měli, zamykám po Ditě. Děti už jsou k neudržení. Jdeme cvičit. Leonka si sedá na lavici, trucuje. Přidává se k ní Dita a Táda. Nemáme je nutit, to se nesmí. Na lavici vyvádějí hlouposti a ruší. Docvičili jsme, řadíme se na záchod. Nejdřív holčičky, pak kluci. Čůrání, hygiena. Řadíme se na druhé straně umývárny, nastává dvou, tří vteřinové ticho. Mezitím teta připravila svačinu na stolečky. Jíme, mám pár minut na to, abych nachystala k ruce barvy, štětce, čtvrtky. „Proč nejíš?“ „Mě to nechutná, to doma nejíme.“ „Tak zkus ochutnat jenom malý kousíček, jako vrabeček.“ Dítě ochutnává, nicotný kousek mezi zuby a vyplivuje ho. „Tak se alespoň napij.“ „Já čaj nepiju, ani mlíko.“ „Chceš tedy vodu?“ „Jo.“ „Tak si ji jdi nalít, je ve žluté konvici.“ Natálka začíná blinkat, děti uskakují od stolečku. Běžím k Natálce, pomáhám jí doběhnout na záchod. Teta sbírá všechnu odvahu a jde uklízet. Natálka, vyzvracená, omytá, si jde sednout k čistému stolečku. Dojídáme, můžeme začít tvořit. Popisuji, co budeme dělat. Práce se rozbíhá. Naštěstí jsou děti už zkušené a pracují vesele. „Paní učitelko, můžu se jít vykakat?“ „Jistě.“ Mireček odbíhá. Pomáhám dětem s barvami, Verunka si ušpinila tričko a začíná plakat. „Neplakej, maminka to vypere.“ „Néé, maminka se na mě bude zlobit.“ „No, musíš příště říct mamince, aby ti dávala oblečení, u kterého to nebude vadit.“ „Ale maminka chce, abych byla pořád čistá.“ Proběhne mi hlavou jen: Ach, ach...dál bez komentáře. Verunka pláče, nabízím jí, že si tedy tričko půjdeme převléknout. „Hotovooo!“ zazní známé zvolání ze záchůdku. Běžím utřít zadeček, myji si ruce, Verunka stepuje u dveří, převlékáme se. „Můžu jít čůrat?“ „Můžu jít kakat?“ „Můžu jít na záchod?“ Děti svou práci dokončují, s čůráním a kakáním se roztrhl pytel. Je to nakažlivé, příležitost, kdy nejsou děti v zorném poli učitelky a mohou si třeba trochu zacákat v umývárně, případně tam udělat potopu, když zjišťují, co se stane, když se ucpe kohoutek rukou. Na děti je spoleh, umí vyčíhnout situaci. „Hotovooo!“ „Hotovooo!“ No, někdy se to sejde...tak kolikrát ještě... Uklízím barvy, štětce (tedy házím je do kumbálku s výtvarnými potřebami, není čas..) Připravujeme si prostírky na oběd. „Hotovooo“...no, ale tohle už by fakt stačilo! Hodnotíme naše výtvarná dílka, tleskáme si, protože, ať se dělo cokoliv, fakt se zadařilo. (malá chvilička satisfakce a radosti prožitá s dětmi, smějeme se). Opouštíme třídu, jdeme se oblékat, dohlížím na to, aby Sylvinka měla svou šálu, rukavice. Vracím Vojtu, protože jde bez kalhot. „A jóóó“, plácne se do čela. Děti se řadí do řady, vlastně do dvou, jedna ke mně, druhá k tetě. Kontrolujeme zapnuté bundy, zapínáme zipy, upravujeme čepice, šály, oblečení. Johanka ještě sedí s kalhotami na půl žerdi, popoháníme jí, nakonec oblékáme...děti už se mačkají u východu z patra. Jéé, to kafe! Usrknu, rychle na sebe hodím kabát, hučku, nazouvám pracovní hucule (no, prostě, ještě, že tu nechodí ta kostýmová policie, myslím, že by mě zařadili do kategorie bezdomovců. Díky bohu, děti tohle nehodnotí, vnímají nás jako svoje nejbližší, a tak je jedno, v čem vyjdu na školní zahradu). Scházíme k botníčkům, pomáhám obouvat, zavazovat zimní boty, zapínat zipy. „Jak to máš ty boty, tobě narostly kozí nohy?“ hahahaha „A kdopak to neuklidil bačkůrky?“ „Jéé, jááá!“ Zvedám prst! „Děti, všechna očička se na mě podívají!“ (pěti vteřinové ticho) „Dneska to venku dost klouže...“ Nadechuji se, že dám rychlé, stručné informace o tom, jak se venku chovat (“Děti byly informovány o bezpečném pohybu v budově školy a na školní zahradě” – zapisuje se týden, co týden do třídní knihy...to víte, předpisy jsou předpisy a některé inspektorky na tom bazírují. Říkají- je to pro vaše dobro...ano, bohužel, chránit se musíte před vším, i když to často nepomáhá, protože taková ne(u)spokojená maminka dovede udělat ze života školky peklo..) „Tam, kde včera byly louže, tam to dneska pěkně klouže...“ vzpomněla si Adélka. (Výborně Adélko!) Ticho je pryč. Takže znova: „Všechna očička!, Sem!“ Dokončuji, co nejstručněji bezpečnostní informaci a konečně vycházíme ven. Nastává čas na trochu zvolnění, děti sice pobíhají, staví sněhuláka, ale nejsou sevřené v neustálém pohybu na „příkaz“. Ono to ale ani v té třídě jinak nejde. Děti nesedí v lavicích, takže pohyb musí být, ale zorganizovaný, právě kvůli bezpečnosti. Probíhají stížnosti typu: on mi sebral kouli, on na mě hodil kouli, ona nám rozbořila sněhuláka, já nechci, aby si s náma hrála...takže zase takový veget to není. Nastává čas oběda. Odcházíme z rozryté zahrady, převlékáme se, odebíráme mokré ošacení, věšíme na sušáky, rovnáme zbylé oblečení do poliček. Už je tu kolegyně. Mám tady to kafe, usrkávám, můžu i na záchod. Dojídáme, spící děti jdou s kolegyní do ložnice. Ani jsme si toho moc s kolegyní nestihly říct. Jen blinkání, umazané triko, šála byla, Kristýnka opět jen tiše seděla a pozorovala... Zvonek u vchodu, zvonek u třídy... „Dobrý den“ Zvonek znovu u třídy. „Nemůžeme najít rukavice“, pro Tádu přišla babička a Táda je trochu mimoň. Hledáme rukavice, vedle v poličce, pod sušákem. Huráá, jsou pod topením! Odchází poslední “po o”. Prima vybylo mi 10 minut, mohu si dopít tu svou vystydlou ranní kávu, než začne keramika.(půlhodinová pauza, dle předpisů, na to ve školce zapomeňte...) Keramika je prima, mám tam „jen“ 11 dětí. ( Kroužky musí vést paní učitelky, zní „doporučení„ pí. inspektorek. Asi už zapomněly na provoz..Proč ne, jazyk na vestě a jedeem..) Dneska budeme glazovat, to jde rychle. První skupina, druhá skupina. a... uklízím keramickou dílnu, vracím se do třídy, abych zapsala do třídnice, co jsme dnes v rámci orámovaného vzdělávacího programu dělali. Ještě sundat staré výkresy z nástěnky a pověsit ty nové, pěkně vyvedené, abychom prezentovaly, že s dětmi pracujeme (chtěla jsem napsat "se neflákáme", ale to by bylo nepedagogické :-) ). a... „Hotovooo!“ A je kolem 17 hodiny, školka se za chvíli zavírá. Jdu se oblékat, začínám se ocitat ve stavu zklidnění. A sakra! Neumyla jsem ty štětce a mističky! Vracím se zpět a dělám, co musím. Konečně za sebou zamykám šatnu a odcházím. Nastavuji se na úsporný režim. Kdyby nebylo tak pozdě, šla bych i pěšky, ale...Touto dobou jedou i volnější autobusy, prima, sedám si a nevnímám. Docházím domů, odemykám: “Můj sladký a teplý domove!“. Vařím si malou kávičku, tu vypíjím ještě horkou. Dívám se z okna na ztichlou, zasněženou ulici se žlutým pouličním osvětlením. Je to uklidňující. Uvědomila jsem si, že jsem dneska snad nic nejedla. Zhltnu kousek zeleniny. To to utíká, spousta hodin, podívám se na Mentalistu, trochu ztrácím vědomí. Vypínám televizi, že bych si ještě něco přečetla? Úderem otevření knihy a přečtení první věty, zavírám oči. Kdy jsem zhasla nevím. Probouzím se v 5:20...ještě pět minut...nohy Hotovooo! Zvonec a (učitelky) konec... Konce jsou začátky. To byla jen, dnes, už vzpomínka, vlastně střípek. Ne tak daleká, ale vzpomínka. A je docela dost možné, že se budou podmínky pro paní učitelky už jen zlepšovat, že opravdu už bude na třídách méně dětí, rodiče budou vděčnější a paní učitelky klidnější, radostnější, natěšenější. A vůbec… Abych nekončila tak stroze, jsem vděčná za tu práci, protože jsem jí dělala moc ráda, ale nastala chvíle, kdy už se mi nechtělo hledat rukavice, které byly na sehnutí v dohledu, nechtělo se mi hlídat šály a rukavice, které měly děti mít, ačkoliv už by si to mohly ohlídat samy, nechtělo se mi cítit se provinile, že jsem dnes nechodila s dětmi ve dvojstupu kolem školky po chodníku a šla s nimi raději na zahradu, nechtělo se mi pracovat v rámci rámců, předpisů, nařízení, doporučení… Jsem vděčná za tuto zkušenost, jsem vděčná za všechny radostné tvářičky dětí i jejich rodičů, či dalších opatrovatelů (a že jich za tu dobu bylo! a musím přiznat, že to byli téměř všichni). Jsem vděčná minulému roku, za to, že mi dal ještě příležitost na chvíli se vrátit jak k těm maličkým, tak i k těm dospělejším. Dal mi příležitost douvědomit si, že takto nechci pracovat (možná je to věkem, vždyť v dřívějších časech už bych šla do důchodu a začala si užívat života). Dnes si užívám přítomnosti dětí individuálně. Přijdou, když jim nejde mluvení, přijdou, když něčemu nerozumí ve škole, docházejí, když chtějí připravit na školu. Taková práce mi nyní dává smysl. Opravdu jsem vděčná za rok skákající opice a i za ten nový, právě se probouzející za zvuku kohoutího kokrhání. (Užívám si i přítomnosti dospělých, při léčebných sezeních, ale to není o učitelování) Přeji Vám kohoutí sílu, ale ne násilnou, kohoutí pracovitost, ale ne přehnanou, kohoutí plodnost, a tu jen tam, kde ji chcete mít. A vůbec, opět: „Naciťte si to!“ Hotovooo! :-)